Ústavní soud rozhodl dne 18. září 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatelky Slovenský plynárenský priemysel, a. s., IČ [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Zuzanou Horákovou, advokátkou Advokátní kanceláře Ružička, Srp & Partners s. r. o., se sídlem [adresa] Palác Myslbek, [PSČ obec] 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2008 č. j. 7 Cmo 240/2007-1223 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2007 č. j. F 36535/2007/B 5638-686, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, přičemž s poukazem na blíže rozvedené výhrady jednak tvrdila, že se jimi cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále, že se obecné soudy svým postupem dostaly též do rozporu s čl. 2 odst. 2 Ústavy ČR. Z těchto důvodů se domáhala, aby Ústavní soud předmětná rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Dle § 75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy ČR). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních (kupř. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000). Ústavní stížností kritizovaným usnesením Vrchní soud v Praze podle § 218a a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl odvolání směřující do v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze. Ve smyslu § 229 odst. 4 o. s. ř. lze napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, žalobou pro zmatečnost. Z uvedeného se podává, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nedostála požadavku vyjádřenému v ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu bylo třeba o návrhu rozhodnout, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2008
Pavel Holländer soudce zpravodaj