Ústavní soud rozhodl dne 28. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 1998, sp. zn. 22 Co 262/98, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. března 1998, sp. zn. 17 C 47/97, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou v intencích zákonem stanovených podmínek [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 1998 (22 Co 262/98-69), kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. března 1998 (17 C 47/97-37) se zamítavým výrokem stran žaloby stěžovatele (v původním řízení navrhovatele), a domáhal se jeho zrušení s odůvodněním, že tímto rozhodnutím obecného soudu "bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo vyplývající z Listiny základních práv a svobod". Podstata ústavní stížnosti spočívá však v pouhé polemice s právními závěry obecných soudů a v tvrzení, že Městský soud v Praze "vážně pochybil, když odmítl výslech navrženého svědka ke klíčové otázce v podstatě bezdůvodně".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat "zákonnost rozhodnutí soudů jako orgánů veřejné moci". Pokud jde o tvrzené porušení Listiny základních práv a svobod stěžovatel blíže ve své ústavní stížnosti neuvádí, která ustanovení měla být porušena a Ústavní soud sám ze spisu předloženého obecným soudem nezjistil, že by postupem obecných soudů bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod tak, jak tato z ústavních předpisů vyplývají.
Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je závěr jeho, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá než takovéto tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a odkázat jej na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu v soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994 - čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).
Ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotné povahy stěžovatelova tvrzení; nezbylo proto než rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatele tak, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 28. září 1999