Výrok
Ústavní stížnost se z a m í t á .
Odůvodnění
rozsudku Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího, jsou obsahu spisu přiléhavé a také úvahy, jimiž se posléze odvolací soud ve svém rozhodnutí řídil, jsou logické a zákonu odpovídající, zejména pokud tento soud dovodil, proč a na základě čeho nelze navrhovateli, jako osobě nesporně oprávněné (§ 3 odst. 1 zák. č. 87/91 Sb.), v jeho restitučních nárocích vůči odpůrcům (tj. manželům T. a L. B.) vyhovět.
Dokazování provedené před Ústavním soudem nikterak neotřáslo skutkovými zjištěními obecných soudů; i když obsah spisů někdejšího Státního notářství v Prostějově (R II 804/88, N 467/88) nesvědčí o přílišné pečlivosti, s níž byly provedeny úkony spojené se zřízením práva osobního užívání pozemku (stav. plochy) podle předpisů tehdy platných nebo se samotnou kupní smlouvou (stran rodinného domku č. p. 100) a jejich registrací, nejde na druhé straně o taková formální a věcná pochybení, která by sama o sobě v tomto stádiu v posouzení věci mohla odůvodnit rozhodnutí pro navrhovatele příznivější; obdobná situace vyvstává i v řízení před obecnými soudy obou stupňů, kde - zdá se - otázka vlastnictví k p. č. 14 - zahradě, zapsané ve složce 479 kat. úz. L., zůstává i nadále sporná (vlastnictví k této nemovitosti nepřešlo na manžele L. a T. B. ani kupní smlouvou ze dne 6. června 1988 ani jiným právním úkonem, takže tato parcela je i v současné době patrně ve vlastnictví státu). Ani z této skutečnosti, především vzhledem k rozsudečným výrokům obecných soudů, však nelze pro navrhovatele vyvodit příznivější závěry.
Ostatně ani sám navrhovatel si povahu svých tvrzených nároků vůči manželům B. zřejmě dostatečně neujasnil; namítaný nedostatek právní subjektivity při uzavírání kupní smlouvy (na straně MNV v Lešanech) jako důvod neplatnosti právního úkonu (č. l. 6, 4, 51, 77 sp. zn. 5 C 204/90 Okresního soudu v Prostějově apod.), svědčí spíš pro důvody reinvindikace v obecném smyslu než pro nároky ve smyslu § 4 odst. 2 zák. č. 87/91 Sb.
Obdobně nebylo lze nic příznivého pro navrhovatele dovodit ani z dokazování při jednání před Ústavním soudem ČR.
Pracovníci majetkoprávního oddělení Okresního úřadu v Prostějově (ing. P. a Mgr. V., č. l. 39) z vlastní zkušenosti o okolnostech, za nichž k uzavření navrhovatelem napadené kupní smlouvy došlo, nic podstatného neví, neboť ve svých funkcích pracují krátkou dobu, takže jejich informace - pokud je vůbec mají - jsou zprostředkované a velice kusé.
Manželé B. (č. l. 39, 40) pak podle svých výpovědí při uzavírání posuzované kupní smlouvy postupovali podle pokynů někdejších funkcionářů bývalého MNV v Lešanech, aniž by sami o právní povaze předsevzatých úkonů měli podstatnější vědomosti. Paní L. B. sice připustila, že její příbuzný M. K. byl za dřívějšího režimu silně politicky angažován a na vesnici (v Lešanech) vykonával jistě nikoli zanedbatelné funkce (člen rady MNV a předseda pořádkové komise, vedoucí jednotky pomocné stráže VB v Lešanech apod.), nicméně okolnosti, které by svědčily pro závěr o jejich protiprávním zvýhodnění při uzavírání kupní smlouvy s MNV v Lešanech ani z této výpovědi ani z jiných okolností se vyvodit nepodařilo.
Veden naznačenými skutkovými okolnostmi dospěl posléze Ústavní soud k závěru, že nezbývá než navrhovatelovu ústavní stížnost zamítnout (§ 82 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.).
V posuzované věci jde o vlastnický spor, který byl mezi účastníky projednán a pravomocně rozhodnut v řízení před obecnými soudy, aniž by však v řízení o podané ústavní stížnosti byla v předcházejících řízeních nebo rozhodnutích zjištěna taková pochybení nebo vady, které by dovolovaly závěr o tom, že pravomocným rozhodnutím soudu (rozsudkem Krajského soudu v Brně) byla jakkoli zasažena navrhovatelova ústavně zaručená základní práva nebo svobody (§ 72 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.).
Navrhovatelův blíže nezdůvodněný odkaz na čl. 11 Listiny základních práv a svobod neobstojí; větu prvou tohoto článku, totiž, že "každý má právo vlastnit majetek", je podle přesvědčení Ústavního soudu třeba chápat především jako poukaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, který ve své normotvorné činnosti nesmí z práva na vlastnictví nikoho vyloučit. Nejde zde tedy o ústavní ochranu "vlastnictví" v tom smyslu, jak by se podávalo z toliko naznačené námitky navrhovatele, a pokud (zejména pro obsah dalších vět a následujících odstavců téhož čl. Listiny základních práv a svobod) je uvažovanou větou chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. Rozumí se pak samo sebou, že pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového in concreto má býti teprve zjištěna nebo takové právo samo má býti konstituováno (především na základě jiných hmotně-právních předpisů), ústavně chráněn není a ani chráněn býti nemůže.
Bylo již řečeno úvodem, že podstata navrhovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, zejména pak rozsudku Krajského soudu v Brně, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak se podává již z navrhovatelova odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně; zde Ústavnímu soudu nezbylo než přisvědčiti stanovisku dotčeného orgánu veřejné moci (Krajského soudu v Brně), totiž, že jde o námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy, jimiž se odvolací soud nejen zabýval, ale v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal, a že pokud jde o hodnocení důkazů provedených před obecnými soudy, odvolací soud postupoval zcela ve shodě s ust. § 132 o.s.ř.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 úst. zák. č. 1/93 Sb.), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 úst. zák. č. 1/93 Sb.).
I když navrhovatelova ústavní stížnost nebyla zaměřena tímto směrem, Ústavní soud vážil, zda v navrhovatelově věci postupem obecných soudů nedošlo k porušení zmíněných ústavních principů; ani zde však pochybení neshledal.
Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 úst. zák. č. 1/93 Sb.) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak v posuzované věci se stalo, kautely dané ustanovením § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Obsah spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 5 C 204/91 nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování vlastnického sporu mezi účastníky nikoho z nich a priori z nároku na vlastnické právo nevyloučily, respektovaly zásadu rovnosti účastníků v řízení (čl. 38 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), jakož i další vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, a proto ani z těchto hledisek nelze jejich rozhodnutí nic podstatného vytknout.
Vycházev z těchto úvah rozhodl proto Ústavní soud o navrhovatelově ústavní stížnosti jak ve výroku tohoto nálezu se stalo (§ 82 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.).
P o u č e n í :
Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat (§ 54 zák. č. 182/93 Sb.).
V Brně dne 1. 2. 1994