Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti JUDr. Z. Z., soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Petrem Víškou, advokátem se sídlem [adresa] Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2015, sp.zn. 24 Co 1199/2015, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozhodnutím změnil krajský soud k odvolání insolvenční správkyně usnesení stěžovatele coby soudního exekutora tak, že dosud nerozdělené vymožené plnění se v celé výši vydává insolvenční správkyni ve prospěch majetkové podstaty insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 27 INS 15403/2014, zatímco stěžovatel odvoláním napadeným usnesením od vymoženého plnění odečetl vlastní náklady exekuce.
Ústavní soud se podaným návrhem zabýval prvotně z hlediska stanovených procesních podmínek, tj. zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Stěžovatel - soudní exekutor, který vydal rozhodnutí, jehož změnu odvolacím soudem napadá - totiž zaujímá v rozhodném právním kontextu postavení "veřejného činitele" ve smyslu závěrů stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06 ze dne 12. 9. 2006, a nikoli účastníka řízení, o jehož právech bylo rozhodováno, pakliže šlo nikoli o "jeho" náklady exekuce, nýbrž o to, jak má být naloženo s jím vymoženým plněním ve vztahu k probíhajícímu řízení insolvenčnímu. Soudní exekutor proto nemohl být ani účastníkem odvolacího řízení; byl naopak subjektem, na který byl přenesen výkon veřejné moci, a to v pozici připodobitelné rozhodovací pravomoci soudu prvního stupně. Vystupuje-li soudní exekutor v právních vztazích v postavení nositele pravomoci z titulu veřejného práva, pak "z povahy věci není, a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod" (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99). Stěžovatel proto nemá legitimaci k ústavní stížnosti, resp. je navrhovatelem, který k jejímu podání není oprávněn, jak předjímá ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu; odtud se též podává, že jeho ústavní stížnost musí být odmítnuta. Stěžovatelova oponentura právnímu názoru Nejvyššího soudu, vyjádřeného v odvolacím soudem odkazovaném rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, tak spor o jeho "správnost" neotevírá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2015
Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj