Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem, sídlem [adresa] Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2025 sp. zn. 30 Cdo 706/2025, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2024 sp. zn. 54 Co 250/2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. února 2024 sp. zn. 19 C 41/2023, a o návrhu s ní spojeném na zrušení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem [adresa] Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
I. Částí výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. února 2024 sp. zn. 19 C 41/2023, kterou byla zamítnuta stěžovatelova žaloba co do částky 230 000 Kč s příslušenstvím, částí výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2024 sp. zn. 54 Co 250/2024, kterou byla shora uvedená část výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrzena, a výrokem I usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2025 sp. zn. 30 Cdo 706/2025 bylo porušeno právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Část výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. února 2024 sp. zn. 19 C 41/2023, kterou byla zamítnuta stěžovatelova žaloba co do částky 230 000 Kč s příslušenstvím, část výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2024 sp. zn. 54 Co 250/2024, kterou byla shora uvedená část výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrzena, výrok I usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2025 sp. zn. 30 Cdo 706/2025 a na nich závislé nákladové výroky se ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. února 2024 sp. zn. 19 C 41/2023, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2024 sp. zn. 54 Co 250/2024 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2025 sp. zn. 30 Cdo 706/2025 odmítá.
IV. Návrh na zrušení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), se odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
2. Stěžovatel s ústavní stížností spojil návrh na zrušení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon o odpovědnosti státu").
Trestní řízení
3. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných soudních spisů se podává, že dne 27. 7. 2017 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaného ve spolupachatelství s dalšími obviněnými. Společně se stěžovatelem byla trestně stíhána řada dalších spoluobviněných.
4. Rozsudkem městského soudu ze dne 16. 10. 2020 sp. zn. 56 T 4/2019 byl stěžovatel - na rozdíl od mnoha dalších spoluobviněných - zproštěn obžaloby. Městský soud dospěl k závěru, že v obžalobě označený skutek, pro který byl stěžovatel stíhán, nebyl trestným činem.
5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 21. 4. 2022 sp. zn. 3 To 60/2021 odvolání podané v neprospěch stěžovatele zamítl. Tím byl stěžovatel pravomocně zproštěn obžaloby. Rozsudek vrchního soudu byl vyhlášen na veřejném zasedání dne 21. 4. 2022 mj. za účasti stěžovatele a jeho právního zástupce. Ze zvukového záznamu veřejného zasedání (založeného na č. l. 14 298 spisu trestních soudů) plyne, že ač byl tento rozsudek při ústním vyhlášení odůvodněn velice podrobně, ve vztahu ke stěžovateli a dalším čtyřem spoluobviněným, u nichž vrchní soud zamítl odvolání státního zástupce v jejich neprospěch, došlo pouze k vyhlášení příslušné části výroku (výrok sub C). Vrchní soud při ústním vyhlášení příslušnou část výroku sub C nijak blíže neodůvodnil. Písemné odůvodnění rozsudku bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 2. 6. 2022 a stěžovateli dne 17. 6. 2022.
Řízení o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
6. Stěžovatel u České republiky - Ministerstva spravedlnosti (dále jen "ministerstvo") dne 30. 11. 2022 uplatnil nárok podle zákona o odpovědnosti státu. Požadoval zaplacení částky 99 087 Kč na náhradě škody spočívající v nákladech právního zastoupení v trestním řízení a částky 230 000 Kč na náhradě nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Ministerstvo dne 22. 6. 2023 zaslalo stěžovateli stanovisko, že ani jednomu z jeho předběžně uplatněných nároků nevyhovělo.
7. Stěžovatel podal dne 26. 5. 2023 žalobu o zaplacení částky 99 087 Kč s příslušenstvím a částky 230 000 Kč s příslušenstvím.
8. Obvodní soud napadeným rozsudkem uložil ministerstvu povinnost zaplatit stěžovateli částku 99 087 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 22. 11. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 230 000 Kč s příslušenstvím a nárok na přiznání zákonného úroku z prodlení z částky 99 087 Kč ode dne 31. 5. 2023 do dne 21. 11. 2023 (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Obvodní soud žalobě na náhradu škody spočívající v nákladech obhajoby vyhověl v plném rozsahu, protože měl za to, že byl prokázán vznik škody i její výše. Žalobě na náhradu nemajetkové újmy naopak nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že tento nárok je promlčen. Uvedl, že počátek běhu šestiměsíční subjektivní lhůty k podání žádosti o náhradu nemajetkové újmy (§ 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu) se odvíjí od vědomosti stěžovatele (poškozeného), že došlo k nemajetkové újmě. V případě nezákonného trestního stíhání (tj. trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem) se počátek lhůty odvíjí ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o tom, že byl pravomocně zproštěn obžaloby. K tomu došlo na veřejném zasedání vrchního soudu dne 21. 4. 2022, na kterém bylo zamítnuto odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele a dalších obviněných. Stěžovatel však uplatnil svůj nárok u ministerstva až dne 30. 11. 2022, tedy po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty. Obvodní soud nepřisvědčil ani argumentaci stěžovatele, že námitka promlčení byla ze strany ministerstva vznesena v rozporu s dobrými mravy, příp. že promlčecí doba by se měla počítat až ode dne doručení písemného odůvodnění rozsudku vrchního soudu. Konstatoval, že stěžovatel měl dostatek času na uplatnění svých nároků u ministerstva.
9. Městský soud napadeným rozsudkem změnil výrok II rozsudku obvodního soudu co do zákonného úroku z prodlení z částky 99 087 Kč tak, že se přiznává, a ve zbytku tento výrok potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Jde-li o zákonný úrok z prodlení z přiznané částky, městský soud dal stěžovateli za pravdu, že mu měl být přiznán již ode dne 31. 5. 2022. Jeho odvolání proto v tomto rozsahu vyhověl. Jde-li o nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, městský soud se naopak ztotožnil s obvodním soudem, že byl promlčen. V této souvislosti konstatoval, že není pochyb o vzniku odpovědnosti ministerstva za nezákonné rozhodnutí, neboť stěžovatel byl pravomocně zproštěn obžaloby. Došlo však k promlčení nároku, neboť šestiměsíční lhůta počala běžet dnem následujícím po právní moci zprošťujícího rozsudku, tj. dne 22. 4. 2022. Právě od tohoto dne totiž mohl stěžovatel nárok na zadostiučinění poprvé uplatnit u ministerstva (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 31 Cdo 619/2011). Městský soud se neztotožnil ani se stěžovatelovou argumentací, že nárok uplatnil včas, resp. že vznesení námitky promlčení by bylo v rozporu s dobrými mravy. Poznamenal, že stěžovatel byl v obou řízeních zastoupen stejným obhájcem, jenž byl o průběhu trestního řízení dostatečně informován; rozsudkem vrchního soudu byl pouze potvrzen zprošťující výrok městského soudu, takže stěžovatel byl s důvody zproštění podrobně seznámen již od rozhodnutí městského soudu; písemné vyhotovení rozsudku navíc bylo obhájci stěžovatele doručeno již 2. 6. 2022, takže od vyhlášení rozsudku neuplynula nijak dlouhá doba a stěžovatel měl dostatek času na to, aby svůj nárok včas uplatnil u ministerstva.
10. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Ztotožnil se s rozhodnutími nižších soudů. Nad rámec toho uvedl, že námitka promlčení vznesená státem (ministerstvem) může být výjimečně hodnocena jako odporující dobrým mravům i v případě, když hlavním a přímým úmyslem státu při jejím uplatnění není žalobce poškodit. To však platí pouze tehdy, jsou-li ve věci dány mimořádné okolnosti, které na straně stěžovatele vytvořily závažnou překážku, která mu ve včasném uplatnění jeho nároku zabránila a pro kterou by závěr o promlčení nároku byl nepřiměřeně tvrdý (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022 sp. zn. 30 Cdo 2224/2022). Ve stěžovatelově věci však žádné mimořádné okolnosti dány nebyly: stěžovatel i jeho obhájce byli přítomni při vyhlášení rozsudku vrchního soudu a již ze samotného výroku museli vědět o okolnostech, pro které bylo trestní stíhání vůči stěžovateli vedeno nezákonně; písemné odůvodnění rozsudku bylo vyhotoveno v přiměřené době a obhájci bylo doručeno již dne 2. 6. 2022, takže stěžovatel měl dostatek času (více než čtyři měsíce) na své uplatnění nároku.
II. Argumentace stěžovatele
11. Stěžovatel namítá, že obecné soudy svými zamítavými výroky ohledně jeho žaloby na zaplacení částky 230 000 Kč s příslušenstvím (coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním) porušily jeho právo na spravedlivý proces a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Nijak nerozporuje, že svůj nárok uplatnil až dne 30. 11. 2022. Má však za to, že s ohledem na judikaturu Ústavního soudu měl být počátek běhu promlčecí lhůty určen až ode dne doručení písemného vyhotovení rozsudku vrchního soudu. Během ústního vyhlášení rozsudku totiž vrchní soud své rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli nijak neodůvodnil, pročež stěžovatel nebyl s to pochopit důvody svého nezákonného trestního stíhání ani důsledek svého zproštění. Ty pochopil až na základě písemného odůvodnění rozsudku vrchního soudu, které bylo jeho obhájci doručeno dne 2. 6. 2022.
12. Uvádí, že podle judikatury Ústavního soudu je zákonná šestiměsíční lhůta považována za ústavně konformní, avšak na samé hranici ústavnosti [nález ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413); nález ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 1534/23 (N 168/121 SbNU 143; 64/2024 Sb.)]. Obecně sice počíná běžet ode dne vyhlášení pravomocného rozhodnutí, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby, nikoli od doručení písemného odůvodnění, avšak ve specifických případech může začít běžet i později, případně uplatnění námitky promlčení ze strany státu může být v konkrétním případě v rozporu s dobrými mravy [nález ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16 (N 176/82 SbNU 713)]. V témže nálezu Ústavní soud konstatoval, že "teprve po obdržení písemného vyhotovení pravomocného zprošťujícího rozsudku je v řadě případů bývalý obžalovaný schopen naznat, zda mu vznikl nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné stíhání a jaká je jeho výše. Teprve tehdy má všechny informace, aby se mohl kvalifikovaně rozhodnout, zda bude po státu žádat náhradu nemajetkové újmy a jak vysokou" (bod 24). Ústavní soud navíc dlouhodobě apeluje na to, aby nedocházelo k dalšímu zkracování zákonem stanovené šestiměsíční lhůty v důsledku postupu orgánů moci veřejné a potažmo aby nedocházelo k dalšímu omezování možnosti jednotlivce uplatňovat svá základní práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
13. Stěžovatel se svou ústavní stížností spojil návrh na zrušení § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu, který byl ve věci aplikován. Má totiž za to, že zákonem stanovená šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůta je nepřiměřeně krátká, a to zejména ve srovnání s obecnou tříletou promlčecí lhůtou podle občanského zákoníku. To je pak ze strany příslušných orgánů moci veřejné zneužíváno k "odklizení" oprávněných nároků na náhradu nemajetkové újmy a omezování základního práva jednotlivců na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení, replika stěžovatele
14. Nejvyšší soud ve svém vyjádření nejprve vymezil relevantní právní úpravu a judikaturu týkající se odškodňování nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, jakož i lhůty, v níž je takový nárok nutno uplatnit u příslušného orgánu. Následně uvedl, že podle své ustálené judikatury má za to, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty u nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním připadl na den následující po dni vyhlášení rozsudku vrchního soudu. Stěžovatel od této chvíle mohl uplatnit svůj nárok u příslušného orgánu (ministerstva).
15. Nález ze dne 3. 9. 2025 sp. zn. I. ÚS 778/24 na těchto závěrech podle Nejvyššího soudu nic nemění. Uvedený nález byl totiž vydán za zcela specifické situace, kdy podle Ústavního soudu rozhodnutí trestního soudu, jímž došlo k pravomocnému zproštění tehdejšího stěžovatele, nebylo při vyhlašování nijak odůvodněno. Pouze pro tuto výjimečnou situaci (zahrnující porušení § 128 odst. 2 trestního řádu) pak Ústavní soud dospěl k závěru, že šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práva na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním může začít běžet nejdříve dnem doručení písemného vyhotovení rozhodnutí trestního soudu. Žádné podobné okolnosti však v nyní posuzované věci dány nebyly, pročež nejde o srovnatelné případy. Nakonec Nejvyšší soud rozporuje i právní závěry, na nichž stojí odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 778/24, a vyslovuje přesvědčení, že jsou nesprávné a neodpovídají právní úpravě obsažené v občanském soudním řádu.
16. Nejvyšší soud taktéž podrobně vysvětluje, proč stěžovatelovu argumentaci, že vznesení námitky promlčení podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu, nepovažuje za důvodnou. Má za to, že ve věci stěžovatele nebyly dány žádné mimořádné, zvláštního zřetele hodné okolnosti, které by zakládaly rozpor námitky promlčení s dobrými mravy.
17. K návrhu stěžovatele na zrušení § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu Nejvyšší soud uvádí, že Ústavní soud se touto otázkou v minulosti ve svých (senátních) rozhodnutích zabýval. Dospěl tehdy k závěru, že uvedené ustanovení in abstracto protiústavní není [nález ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 1534/23 (N 168/121 SbNU 143; 64/2024 Sb.); nález ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413)].
18. S ohledem na shora uvedené navrhuje Nejvyšší soud odmítnutí nebo zamítnutí stěžovatelovy ústavní stížnosti a návrhu na zrušení části zákona o odpovědnosti státu.
19. Městský soud má za to, že s argumentací stěžovatele se dostatečně vypořádal ve svém rozhodnutí. Ústavní stížnost proto nepovažuje za důvodnou.
20. Obvodní soud především odkázal na obsah svých rozhodnutí. Uvedl, že v současnosti nemá k dispozici soudní spis, pročež není s to ověřit obsah protokolu o vyhlášení zprošťujícího rozhodnutí trestního soudu ani jeho ústního odůvodnění. Obsah nálezu sp. zn. I. ÚS 778/24 bere na vědomí a ponechává na Ústavním soudu, zda jeho závěry dopadají i na nyní posuzovanou věc s ohledem na konkrétní průběh vyhlášení zprošťujícího rozhodnutí.
21. Ministerstvo, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, má za to, že v řízení nedošlo k porušení práv stěžovatele. Stěžovatel musel již ze samotného výroku rozsudku vrchního soudu seznat, co bylo důvodem jeho pravomocného zproštění, a to bez ohledu na obsah či rozsah ústního odůvodnění tohoto výroku. Uplatní se proto závěry vyslovené v usnesení ze dne 20. 5. 2026 sp. zn. IV. ÚS 979/26, podle něhož (údajně) postačuje, je-li vyhlášení zprošťujícího rozhodnutí přítomen obhájce stěžovatele, což v posuzované věci bylo splněno. Stěžovatel měl navíc podle ministerstva dostatek času na to, aby svůj nárok uplatnil, neboť od vyhlášení do doručení písemného odůvodnění rozsudku vrchního soudu neuplynula příliš dlouhá doba. Nakonec je přesvědčeno, že námitku promlčení vzneslo zcela legitimně a že omezení možnosti jejího vznesení by bylo v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces. Navrhuje proto odmítnutí ústavní stížnosti. S ohledem na akcesorickou povahu návrhu na zrušení (části) zákona uvádí, že i ten musí být odmítnut.
22. Stěžovatel v replice uvedl, že svou ústavní stížnost i související návrh na zrušení části zákona nadále považuje za důvodné a setrvává na nich. Taktéž opravil zjevnou chybu v psaní spočívající v nesprávném označení spisových značek napadených rozhodnutí v petitu.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
23. Stěžovatel formálně napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu v plném rozsahu. Současně je ale zřejmé, že brojí pouze proti té části napadených rozhodnutí, kterou došlo k zamítnutí jeho žaloby co do částky 230 000 Kč s příslušenstvím, a proti závislým nákladovým výrokům, nikoli proti té části napadených rozhodnutí, kterou bylo jeho žalobě co do částky 99 087 Kč s příslušenstvím vyhověno.
24. Procesní předpoklady řízení byly splněny v tom rozsahu, v němž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba co do částky 230 000 Kč s příslušenstvím, jakož i v rozsahu závislých nákladových výroků (tj. ve vztahu k části výroku II rozsudku obvodního soudu, kterou byla stěžovatelova žaloba zamítnuta co do částky 230 000 Kč s příslušenstvím, a závislému nákladovému výroku III; ve vztahu k části výroku I rozsudku městského soudu, kterou byla potvrzena shora uvedená část výroku II rozsudku obvodního soudu, a závislým nákladovým výrokům II a III; a nakonec ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu v plném rozsahu). Ústavní stížnost byla v tomto rozsahu podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky plynoucími z § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Vyčerpal všechny procesní prostředky nápravy, které měl k dispozici, pročež je ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
25. Procesní předpoklady naopak nebyly splněny v tom rozsahu, v němž bylo vyhověno stěžovatelově žalobě co do částky 99 087 Kč s příslušenstvím. Jelikož touto částí napadených rozhodnutí bylo stěžovatelově žalobě vyhověno, jde o ústavní stížnost podanou zjevně neoprávněným navrhovatelem ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, event. o zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V. Upuštění od ústního jednání
26. Ústavní soud podle § 44 zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že by ústní jednání nepřispělo k dalšímu objasnění věci.
VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
27. Ústavní soud se zabýval tím, zda v zájmu zachování základního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (trestním stíháním) podle čl. 36 odst. 3 Listiny měla ve stěžovatelově věci začít plynout šestiměsíční lhůta pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu již ode dne následujícího po dni vyhlášení (pravomocně zprošťujícího) rozsudku vrchního soudu, nebo až v návaznosti na doručení písemného odůvodnění tohoto rozsudku. Při svém posuzování zohlednil zejména to, že při ústním vyhlášení rozsudku vrchního soudu došlo ve vztahu ke stěžovateli pouze k přečtení příslušné části výroku, avšak nikoli již k jeho bližšímu odůvodnění.
28. Podobnou otázkou se Ústavní soud podrobně zabýval již v nálezu sp. zn. I. ÚS 778/24. Od závěrů vyslovených v tomto nálezu není důvod se odchylovat.
VI. 1. Obecná východiska
29. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Zákon o odpovědnosti státu pak ve smyslu čl. 36 odst. 4 Listiny "pouze" upravuje podmínky a podrobnosti uplatnění tohoto základního práva. Příslušné orgány moci veřejné, včetně soudů, tudíž nesmějí zapomínat na ústavní původ práv upravených v zákoně o odpovědnosti státu. Jeho aplikací přitom "nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny" (viz např. nález ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 4227/12, bod 15; nález ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 3553/15, bod 35; nález ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 3456/18, bod 23; nález ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23, bod 15).
30. Judikatura dovodila, že čl. 36 odst. 3 Listiny garantuje nejen právo na náhradu majetkové újmy (škody v užším smyslu), ale taktéž právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (srov. např. nález ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 570/20, bod 50 a tam citovaná judikatura).
31. Z uvedeného ustanovení plyne právo na náhradu majetkové i nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. V případě trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením (resp. v tomto případě skončilo zproštěním obžaloby), se vychází z předpokladu, že usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu [nález ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 3271/20 (N 140/107 SbNU 153), bod 23; srov. také Simon, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 127 a násl.]. Je to zdůvodňováno tím, že "osoba, která byla povinna se podrobit úkonům orgánů činných v trestním řízení, musí mít záruku, že pokud trestnou činnost nespáchala, dostane se jí odškodnění. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možné trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet. ... Již samotné trestní stíhání totiž zásadním způsobem ovlivňuje osobní život stíhaného, zejména zasahuje do jeho cti a dobré pověsti, a to navzdory principu presumpce neviny. Takový zásah je navíc o to citelnější, bylo-li trestní řízení posléze skončeno zprošťujícím rozsudkem, v němž bylo konstatováno, že skutek, z něhož byl stěžovatel obžalován, nebyl trestným činem" [nález ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 3271/20 (N 140/107 SbNU 153), bod 25; dále srov. např. nález ze dne 21. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 417/21 (N 119/106 SbNU 290); nález ze dne 24. 7. 2025 sp. zn. I. ÚS 1919/24, bod 22].
32. Jde-li o počátek běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy (v tomto případě nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním), podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu se právo na náhradu nemajetkové újmy promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.
33. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůta je neobyčejně krátká a nachází se na samé hraně ústavnosti, avšak jako taková ještě protiústavní není (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 778/24, bod 41; nález sp. zn. I. ÚS 1534/23, bod 37). Stejně tak určení okamžiku, od kterého se uvedená lhůta počítá, Ústavní soud zpravidla považuje za otázku interpretace a aplikace podústavního práva, jejíž zodpovězení náleží obecným soudům (nález ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 76/17, bod 17; nález sp. zn. I. ÚS 1532/16, bod 18; nález sp. zn. I. ÚS 3391/15, bod 19). Aplikace této lhůty ovšem současně "vyžaduje citlivý přístup a hledání spravedlivé rovnováhy mezi ochranou práv poškozeného a právní jistotou státu" (nález ze dne 26. 8. 2025 sp. zn. II. ÚS 424/25, bod 35).
34. U nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním vychází judikatura obecných soudů z toho, že uvedená promlčecí lhůta začíná běžet ode dne následujícího po dni právní moci zprošťujícího rozsudku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012 sp. zn. 30 Cdo 962/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2023 sp. zn. 30 Cdo 893/2023). Promlčecí lhůta tak začíná v řadě případů běžet ve chvíli, kdy je příslušné rozhodnutí trestního soudu veřejně vyhlášeno, ale kdy ještě není doručeno jeho písemné vyhotovení. Zprošťující rozsudek odvolacího soudu či usnesení odvolacího soudu, kterým se zamítá odvolání proti prvostupňovému zprošťujícímu rozsudku, totiž nabývá právní moci vyhlášením (§ 139 až 140 trestního řádu), přičemž odvolací soud má následně lhůtu k vypracování a doručení písemného vyhotovení rozhodnutí (§ 129 odst. 3 ve spojení s § 138 trestního řádu). Obdobná situace může nastat u zprošťujícího rozsudku vyneseného soudem prvního stupně (např. pokud se oprávněné osoby vzdají odvolání, vezmou je zpět či je ve lhůtě nepodají).
35. Takto určený počátek běhu promlčecí lhůty v obecné rovině protiústavní není. Při vyhlašování uvedených rozhodnutí totiž mají trestní soudy povinnost vyhlásit též podstatnou část odůvodnění (§ 128 odst. 2 ve spojení s § 138 trestního řádu). Zpravidla se tedy dotčený jednotlivec již při vyhlášení rozhodnutí dozví podstatné důvody, pro které byl pravomocně zproštěn obžaloby, což mu umožňuje využít takřka celou šestiměsíční promlčecí lhůtu. I po zohlednění zákonných lhůt pro vyhotovení písemného odůvodnění rozhodnutí, díky němuž se dotčená osoba dozví přesné a úplné důvody svého zproštění, bude mít zpravidla ještě zhruba pět měsíců pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy. Judikatura Ústavního soudu proto obecně stojí na tom, že bez dalšího "nelze říci, že počítání šestiměsíční lhůty od vyhlášení rozhodnutí oproti doručení písemného odůvodnění je v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny... To však nevylučuje, že tomu tak může být v konkrétním případě" (nález sp. zn. I. ÚS 1532/16, bod 19).
36. V nedávném nálezu sp. zn. I. ÚS 778/24 Ústavní soud nicméně upřesnil, že obecné pravidlo o počítání běhu šestiměsíční promlčecí lhůty již od vyhlášení rozhodnutí, jímž byl stěžovatel pravomocně zproštěn obžaloby, nelze uplatnit v případě, kdy takové rozhodnutí nebylo při ústním vyhlášení nijak odůvodněno, příp. na základě obsahu soudního spisu nelze prokázat, že odůvodněno bylo. Konkrétně uvedl, že "nebylo-li rozhodnutí trestního soudu, v jehož důsledku dochází k pravomocnému zproštění obžaloby, při vyhlášení odůvodněno, šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práva na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním může začít běžet nejdříve dnem doručení písemného vyhotovení takového rozhodnutí trestního soudu. V uvedené výjimečné situaci je pouze tento výklad běhu šestiměsíční promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu ústavně konformní" (nález sp. zn. I. ÚS 778/24, bod 52).
VI. 2. Aplikace na posuzovanou věc
37. Ústavní soud připomíná, že stěžovatel byl v trestním řízení zproštěn obžaloby rozsudkem městského soudu ze dne 16. 10. 2020, a to z toho důvodu, že skutek, pro který byl stěžovatel stíhán, nebyl trestným činem. Uvedený soud v podstatě dospěl k závěru, že stěžovatel nevěděl o tom, že by mohl být zapojen do spletitého řetězce osob a společností, prostřednictvím nichž byla páchána daňová trestná činnost. Proti rozsudku městského soudu podal státní zástupce odvolání. K pravomocnému zproštění stěžovatele proto došlo až rozsudkem vrchního soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce. Rozsudek vrchního soudu byl vyhlášen na veřejném zasedání dne 21. 4. 2022.
38. Vrchní soud - ačkoli své rozhodnutí ve vztahu k dalším obviněným odůvodnil při ústním vyhlášení velice podrobně - ve vztahu ke stěžovateli a dalším zproštěným spoluobviněným pouze přečetl příslušnou část výroku, aniž by ji jakkoliv blíže odůvodnil a vysvětlil své důvody pro zamítnutí odvolání státního zástupce v jejich neprospěch (srov. zvukový záznam z veřejného zasedání konaného u vrchního soudu, založený na č. l. 14 298 spisu trestních soudů). Vrchní soud v tomto rozsahu nesplnil svou povinnost uvést při vyhlášení rozsudku alespoň podstatnou část jeho odůvodnění [§ 128 odst. 2 ve spojení s § 138 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)]. Stěžovatel se tak poprvé dozvěděl důvody, pro které byl pravomocně zproštěn obžaloby, až z písemného odůvodnění rozsudku vrchního soudu, nikoli již při jeho vyhlášení, jak předpokládá příslušná právní úprava.
39. V souladu s nosnými závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 778/24 proto Ústavní soud konstatuje, že nebylo-li rozhodnutí vrchního soudu v relevantní části při vyhlášení vůbec odůvodněno, nemohla šestiměsíční promlčecí lhůta k uplatnění práva na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním začít běžet dříve než dnem následujícím po dni doručení písemného vyhotovení rozsudku vrchního soudu, jímž byl stěžovatel pravomocně zproštěn obžaloby. Obecné soudy proto měly při posuzování otázky, zda stěžovatel uplatnil u ministerstva svůj nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním včas (tj. před uplynutím šestiměsíční promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu), vycházet nikoli z údaje o právní moci rozsudku vrchního soudu (dne 21. 4. 2022), nýbrž z údaje o doručení písemného vyhotovení rozsudku obhájci stěžovatele (dne 2. 6. 2022). Šestiměsíční lhůta s ohledem na specifické skutkové okolnosti věci nepočala běžet dne 22. 4. 2022, jak uzavřely obecné soudy, nýbrž nejdříve dne 3. 6. 2022. Pokud tedy stěžovatel uplatnil svůj nárok u ministerstva dne 30. 11. 2022, učinil tak před uplynutím šestiměsíční promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu. U soudu pak stěžovatel uplatnil svůj nárok dne 26. 5. 2023, tedy rovněž ve lhůtě (podle § 35 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu se totiž promlčecí lhůta staví ode dne předběžného uplatnění nároku na náhradu újmy u příslušného orgánu až do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu šesti měsíců).
40. Závěr obecných soudů, že stěžovatelův nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu byl promlčen, protože stěžovatel jej u ministerstva uplatnil až po uplynutí promlčecí lhůty, nelze považovat za ústavně konformní. Obecné soudy jej totiž založily na takové interpretaci § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu, která vybočuje z mezí základního práva stěžovatele na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
41. Ústavní soud nepřehlédl, že klíčový nález sp. zn. I. ÚS 778/24 byl vydán až krátce po podání nyní projednávané ústavní stížnosti, tedy až poté, co soudy všech stupňů rozhodly o žalobě stěžovatele podle zákona o odpovědnosti státu. Obecným soudům proto pochopitelně nelze vytýkat, že při svém rozhodování tento nález, tvořící závaznou nálezovou judikaturu, nerespektovaly. To však nic nemění na tom, že uvedený nález se stal závazným nejen navenek, ale i směrem dovnitř Ústavního soudu. V souladu se zásadou incidentní retrospektivity judikatury se přitom jeho závěry použijí i na všechna již probíhající řízení před Ústavním soudem, včetně řízení o nyní posuzované ústavní stížnosti.
42. Jelikož důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti byl již závěr, že podle ústavně konformně interpretovaného § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu mohla v nyní posuzované věci začít běžet promlčecí lhůta nejdříve dnem doručení písemného vyhotovení rozsudku vrchního soudu, Ústavní soud nepovažoval za nutné zabývat se také dalšími stížnostními námitkami stran rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Tyto stížnostní námitky by totiž mohly mít význam pouze tehdy, pokud by Ústavní soud naznal, že promlčecí lhůta v nyní posuzované věci sice počala běžet již dnem ústního vyhlášení rozsudku vrchního soudu a uplynula před uplatněním nároku na náhradu nemajetkové újmy u ministerstva, avšak ve věci byly dány důvody, pro které ministerstvo nemohlo pro rozpor s dobrými mravy uplatnit námitku promlčení.
VII. Posouzení návrhu na zrušení části zákona
43. Stěžovatel se svou ústavní stížností spojil také návrh na zrušení části zákona podle § 74 ve spojení s § 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Konkrétně navrhl zrušení § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu, který stanoví, že "nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo." Uvedené ustanovení podle stěžovatele nepřiměřeně omezuje základní práva jednotlivců podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
44. Citované ustanovení bylo ve stěžovatelově věci bezpochyby aplikováno. Stěžovatel proto byl oprávněn spojit se svou stížností návrh na jeho zrušení (tj. byl v tomto ohledu oprávněným navrhovatelem). Ústavní soud však dospěl i s ohledem na svou dosavadní judikaturu k závěru, že dané ustanovení lze vyložit ústavně konformním způsobem. V duchu zásady sebeomezení a preference ústavně konformního výkladu před zrušením právního předpisu [srov. např. nález ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 10/16 (N 83/85 SbNU 439; 182/2017 Sb.), bod 26, a tam citovanou judikaturu] proto neshledal důvody k tomu, aby věc byla předložena k posouzení plénu. Tento návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
VIII. Závěr
45. Ústavní soud při svém rozhodování vyšel z toho, že vrchní soud dne 21. 4. 2022 při ústním vyhlášení rozsudku, jímž byl stěžovatel pravomocně zproštěn obžaloby, ve vztahu k němu vyhlásil pouze příslušnou část výroku, aniž by své rozhodnutí v tomto rozsahu jakkoliv odůvodnil. Stěžovatel se proto dozvěděl důvody, které vedly k jeho pravomocnému zproštění, poprvé až z písemného vyhotovení rozsudku vrchního soudu, které bylo jeho obhájci doručeno dne 2. 6. 2022.
46. Vzhledem k těmto specifickým skutkovým okolnostem Ústavní soud dospěl k závěru, že šestiměsíční promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy u ministerstva podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu mohla začít běžet nejdříve dnem doručení písemného vyhotovení rozhodnutí vrchního soudu obhájci stěžovatele. To se nutně muselo promítnout i do oblasti posouzení včasnosti uplatnění nároku ze strany stěžovatele, resp. do oblasti posouzení, zda ministerstvo vzneslo námitku promlčení důvodně. Obecné soudy se touto otázkou budou muset v dalším řízení znovu zabývat.
47. Ústavní soud proto zčásti vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadená rozhodnutí zrušil v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním ve výši 230 000 Kč s příslušenstvím, jakož i v závislých nákladových výrocích.
48. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu jako návrh podaný zjevně neoprávněným navrhovatelem podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
49. Návrh stěžovatele na zrušení § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu, který byl spojen s ústavní stížností, naopak Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 29. října 2026
Jan Svatoň v. r. předseda senátu