Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti A. M., zastoupeného Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2020 č. j. 21 Cdo 3838/2019-276, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 4. dubna 2019 č. j. 29 Co 289/2017-256 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 30. března 2017 č. j. 38 C 1/2012-177, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě jako účastníků řízení a města Nový Bor, sídlem [adresa] jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel se v řízení před Okresním soudem v České Lípě domáhal po městu Nový Bor (v řízení před soudy v postavení žalovaného) částky 1 951 715 Kč jako nedoplatku platu a příplatku za vedení za blíže specifikované časové období. Stěžovatel působil jako tajemník Městského úřadu města Nový Bor, dopisem ze dne 27. 11. 2009 byl ale z této funkce neplatně odvolán (viz rozsudek Okresního soudu v České Lípě č. j. 6 C 17/2010-234 ze dne 30. 9. 2014). Žalovaný s žalobou nesouhlasil s tvrzením, že stěžovateli byla dne 28. 12. 2009 doručena výpověď a pracovní poměr stěžovatele po následném uplynutí dvouměsíční výpovědní lhůty skončil. Stěžovatel oponoval, že mu dne 28. 12. 2009 sice byla doručena zásilka od žalovaného, výpověď však neobsahovala.
3. Okresní soud v České Lípě ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I), jelikož na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obálka doručená stěžovateli dne 28. 12. 2009 výpověď obsahovala, a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí ve věci samé potvrdil, změnil toliko výrok o nákladech řízení (kvůli početní chybě soudu prvního stupně). Ústavní stížností napadeným usnesením pak Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl.
4. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti závěru obecných soudů, že v obálce doručené dne 28. 12. 2009 byla obsažena výpověď z pracovního poměru. Soudy údajně nepřihlédly ke všem relevantním okolnostem a vyšly z výpovědi zaměstnankyně žalovaného, která měla na věci zájem, neboť v případě, že by předmětná obálka výpověď neobsahovala, šlo by o její pochybení. S okolnostmi svědčícími pro nevěrohodnost svědkyně se přitom soudy dostatečně nevypořádaly, přičemž odvolací soud ani důkaz výpovědí svědkyně nezopakoval. Soudy navíc dle stěžovatele nerespektovaly zákonem stanovený postup při doručování listin, jelikož zákoník práce upřednostňuje osobní doručení písemností, k němuž zde bez řádného důvodu nedošlo. Pochybit měl i Nejvyšší soud, který se dostatečně nezabýval nastolenými právními otázkami.
5. Stěžovatel v petitu navrhuje zrušení všech výroků napadených rozhodnutí, výrok II napadeného rozsudku Okresního soudu v České Lípě byl však změněn napadeným rozsudkem odvolacího soudu. Ústavní soud přitom není příslušný k rušení již zrušených či změněných rozhodnutí, nýbrž jen k rušení rozhodnutí nacházejících se v právní moci [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. V části napadající tento výrok tedy ústavní stížnost představuje návrh, k jehož projednání Ústavní soud není příslušný.
6. Ve zbývající části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
7. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas se skutkovými závěry, které okresní soud učinil z provedeného dokazování. Ústavnímu soudu však přehodnocování skutkových zjištění obecných soudů zásadně nenáleží. Výjimkou jsou případy extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem, k němuž zde ale nedošlo. Okresní soud se věcí pečlivě zabýval a své závěry řádně odůvodnil. Nevyšel přitom pouze z výpovědi zaměstnankyně žalovaného (jejíž zainteresovanosti na věci si byl vědom), nýbrž i z dalších, listinných důkazů, které do výpovědi svědkyně zapadaly. Lze toliko nad rámec poznamenat, že ke stejnému skutkovému závěru dospěly soudy i v jiných řízeních mezi týmiž účastníky (viz rozsudek Okresního soudu v České Lípě č. j. 7 C 20/2013-96 ze dne 6. 10. 2016).
8. Dle Ústavního soudu nebyl důvod, aby odvolací soud výslech svědkyně opakoval. Těžiště dokazování v občanském soudním řízení leží u soudu prvního stupně. Ten výslech svědkyně provedl a učinil i na jeho základě skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil.
9. Nejvyšší soud pak oproti tvrzení stěžovatele na relevantní nastolení právní otázky reagoval, přičemž mimo jiné vysvětlil i to, že nedodržení zákoníkem práce stanoveného postupu při doručování nemá vliv na právní účinky doručení listiny. Stejně tak Nejvyšší soud ozřejmil, že i přístup soudů při hodnocení věrohodnosti svědkyně byl souladný s rozhodovací praxí.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2020
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu