III. ÚS 2344/23

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Po stěžovateli jako žalovaném se v řízení před obecnými soudy domáhal žalobce Jiří Balher (dále jen "žalobce") zaplacení částky 2 miliony Kč s příslušenstvím. Žalobce se stěžovatelem uzavřeli 8. 8. 2017 smlouvu ("Dvoustranná smlouva s garantovaným měsíčním výnosem pro pana Jiřího Balhera"), ve které si sjednali, že žalobce poskytne stěžovateli částku 2 000 000 Kč a stěžovatel se zavázal tuto částku žalobci vrátit nejpozději do 1. 9. 2022. Stěžovatel se ve smlouvě zavázal hradit žalobci každý měsíc úrok ve výši 0,8 % měsíčně. Mezi účastníky bylo dohodnuto, že žalobce je oprávněn smlouvu s okamžitou platností kdykoli vypovědět v případě, že se stěžovatel zpozdí s výplatou úroků o více než 30 dní. Z důvodu neplacení měsíčního úroku stěžovatelem žalobce smlouvu dne 20. 8. 2018 vypověděl a vyzval k vrácení poskytnuté částky, což stěžovatel neučinil.

3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že stěžovatel je povinen "zaplatit žalobci částku ve výši 2 000 000 Kč s úrokem za období od 1. 3. 2018 do 20. 8. 2018 z částky 2 000 000 Kč ve výši 73 117 Kč a dále se zákonným úrokem z prodlení od 1. 10. 2018 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 000 000 Kč" (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu v části týkající se uložení povinnosti zaplatit žalobci 2 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 2. 9. 2022 do zaplacení (výrok I). Dále změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítl v části týkající se zákonného úroku z prodlení od 1. 10. 2018 do 1. 9. 2022 (výrok II) a v části týkající se povinnosti zaplatit žalobci úrok za období od 1. 3. 2018 do 20. 8. 2018 ve výši 73 117 Kč napadený rozsudek zrušil a vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení (výrok III.). V doplňujícím usnesení ze dne 14. 9. 2022 zrušil též výrok II rozsudku obvodního soudu o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc též vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

5. Soudy vyšly z toho, že žalobce se stěžovatelem uzavřeli smlouvu o peněžité zápůjčce se sjednanými úroky, sjednali si možnost odstoupení od smlouvy pro nevyplacení úroků, stěžovatel byl s vyplacením úroků v prodlení, žalobce od smlouvy odstoupil v souladu se smlouvou, požadavek na vrácení poskytnutého plnění je tak oprávněný.

6. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel tvrdí, že soudy nesprávně posoudily obsah smluvního ujednání a nešlo o smlouvu o peněžité zápůjčce. Pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle jednajícího, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem. Tvrdí, že šlo o "smlouvu o provedení investice".

8. K uzavření smlouvy došlo proto, že žalobce se na stěžovatele obrátil s úmyslem dotyčnou částku investovat způsobem, jenž by žalobci přinášel pravidelné měsíční výnosy. Stěžovatel finanční prostředky vložil na účet společnosti WSM. Stěžovatel žalobci popsal princip výnosů (0,8 % měsíčně, tedy 9,6 % ročně), přičemž podmínky byly prostou kopií podmínek ve smlouvě s WSM o garantovaném investičním účtu, který stěžovatel žalobci rovněž předložil. Žalobce musel vědět, jaké riziko představuje investování finančních prostředků.

9. Počínaje dubnem roku 2017 přestaly být stěžovateli vypláceny prostředky, které byly investovány na účet WSM, a stěžovatel je tak nemohl odesílat na účet žalobce. Celý investiční produkt WSM byl podle stěžovatele patrně podvodem.

10. Žalobce nelze považovat za laika, má odborné znalosti a zkušenosti v oblasti investic k tomu, aby činil vlastní investiční rozhodnutí a vyhodnocoval rizika, která podstupuje v souvislosti s investicemi.

11. Stěžovatel souhlasí s obecným východiskem městského soudu, že je nutno zkoumat skutečnou vůli stran, tvrdí však, že ani obvodní, ani městský soud skutečnou vůli smluvních stran nezjišťovaly a držely se formalistického výkladu textu smlouvy.

12. Stěžovatel tvrdí, že navrhl k prokázání svých tvrzení důkazy, obecné soudy je však neprovedly s odkazem na text uzavřené smlouvy.

13. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že tvrzené porušení smlouvy ze strany žalobce (zaslání části peněz po sjednané lhůtě 15 dní od podpisu smlouvy) je pouze marginální porušení smlouvy, která nezpůsobuje její neplatnost.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu.

15. Ústavní stížnost je nepřípustná v části, v níž směřuje proti výroku III. rozsudku městského soudu, resp. proti doplňujícímu usnesení městského soudu ze dne 14. 9. 2022, neboť jde o kasační výroky, jimiž byl rozsudek okresního soudu zčásti zrušen. Ústavní soud konstantně považuje za nepřípustné ústavní stížnosti za situace, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému orgánu veřejné moci k dalšímu řízení (srov. např. usnesení ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1743/20, či ze dne 22. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 9/24). Skutkové a právní otázky, jichž se kasace týká (část úroků a náklady řízení), budou předmětem opětovného posouzení obvodním soudem a vzhledem k subsidiaritě ústavní stížnosti zatím nemohou být předmětem přezkumu před Ústavním soudem.

16. Ve zbytku je ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Průběh řízení před Ústavním soudem

17. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení o ústavní stížnosti i žalobce.

18. Žalobce se k ústavní stížnosti nevyjádřil a vzdal se tak v souladu s poskytnutým poučením postavení vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem.

19. Obvodní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

20. Městský soud ve vyjádření uvedl, že nepřehlédl § 555 a násl. občanského zákoníku týkající se výkladu právního jednání. Ve smlouvě byl srozumitelně a zcela jednoznačně formulovaný závazek stěžovatele vrátit přenechané finanční prostředky žalobci nejpozději dne 1. 9. 2022. Na povinnost stěžovatele vrátit žalobci finanční prostředky nemělo vliv, za jakým účelem byla uvedená peněžitá částka přenechána, neboť skutečnou vůlí smluvních stran bylo, aby ji stěžovatel žalobci do sjednaného data vrátil. Tato vůle vyplývá nejenom z textu smlouvy, ale též z vyjádření žalobce (pro žalobce byly důležité pouze "parametry" ve smlouvě, a to výše úroku, podmínky pro vypovězení smlouvy, termín ukončení smlouvy a odpovědnost žalovaného za vrácení svěřených finančních prostředků). K neprovedení důkazů obvodním soudem městský soud uvádí, že obvodní soud svůj postup náležitě odůvodnil a stěžovatel ani netvrdí, že by z uvedených důkazů bylo možné zjistit údajnou skutečnou vůli smluvních stran, kterou podle stěžovatele mělo být, že poskytnuté finanční prostředky nemusel žalobci vracet.

21. Nejvyšší soud ve vyjádření uvádí, že stěžovatel opakuje námitky, které uplatnil již v dovolání, prosazuje, že skutečnou vůlí smluvních stran bylo umožnit žalobci investovat finanční prostředky, i když odvolací soud z provedených důkazů (nejen z listiny - textace smlouvy) dovodil, že skutečnou vůlí účastníků bylo uzavřít smlouvu o peněžité zápůjčce. Taková vůle obou stran byla výslovně zaznamenána v listině datované 8. 8. 2017.

22. I za účinnosti nového občanského zákoníku platí judikaturní závěry, podle nichž výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat. Právní úprava účinná od 1. 1. 2014 při výkladu právních jednání opouští důraz na formální hledisko projevu vůle typický pro předchozí občanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících. Nejvyšší soud reprodukuje judikaturní závěry týkající se výkladu právních jednání a zjišťovaní skutečné vůle jednajících.

23. Skutkový závěr odvolacího soudu, že skutečnou vůlí účastníků bylo uzavřít smlouvu o peněžité zápůjčce, není v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel totiž věrohodně neobjasnil, proč se písemně zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobci vrátit, představovaly-li žalobcovu investici a nikoli zápůjčku. Tvrzení, že peníze byly poskytnuty na rizikové investování a že úroky měla žalobci platit investiční společnost, nebylo provedenými důkazy podpořeno. Verzi stěžovatele nepodporuje ani sjednání úroku, nebo úplata za poskytnutí zápůjčky (úrok) je běžná. V souladu s principem volného hodnocení důkazů je na zvážení soudu, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost.

24. Stěžovatel v replice opakuje, že obvodní soud neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem podstatným pro posouzení věci a rezignoval na zkoumání skutečné vůle stran při uzavírání smlouvy. Odůvodnění neprovedení důkazů považuje stěžovatel za stručné a nedostatečné.

25. Městský soud pochybil, pokud tyto závěry akceptoval. Stěžovatel nesouhlasí s vyjádřením městského soudu, že netvrdil, že by z uvedených důkazů bylo možné zjistit skutečnou vůli smluvních stran. Po celou dobu řízení uváděl, že poskytnuté finanční prostředky byly investicí žalobce ve prospěch třetí osoby a s ohledem na to je stěžovatel vracet nemusí, což chtěl navrženými důkazy prokázat.

26. I závěry dovolacího soudu jsou dle stěžovatele formalistické. Neprovedením jiných důkazů než obsahem smlouvy, totiž nebylo možno dojít k jinému závěru, než plyne z textu smlouvy.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

27. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jinak však nemůže skutkové a právní závěry obecných soudů přehodnocovat. Samotná námitka věcné nesprávnosti rozhodnutí či nesprávnosti výkladu podústavního práva nemůže bez dalšího představovat porušení ústavně zaručených práv.

28. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je možno namítat pouze v případě extrémních excesů při hodnocení důkazů. Tato závažná vada při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 1265/24 či usnesení ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 686/21).

29. Vada opomenutého důkazu, kterou stěžovatel implicitně vznáší, není založena pouhým neprovedením navrženého důkazu, nýbrž až jeho opomenutím v tom smyslu, že se obecný soud k navrženému důkazu vůbec nevyjádří, resp. nezdůvodní, proč důkaz neprovedl. Obvodní soud neprovedení důkazů navržených stěžovatelem zdůvodnil, byť poměrně stručně (bod 13 napadeného rozhodnutí) tím, že "jejich obsah nebyl mezi stranami sporný či nebyly relevantní pro rozhodnutí ve věci", resp. tím, že "soud potřebu dalšího dokazování neshledal, skutkový stav pro rozhodnutí ve věci byl dostatečně zjištěn". Lze připustit, že takto obecné odůvodnění obvykle nevyhoví požadavkům kladeným na řádné vysvětlení neprovedení důkazu v konkrétní věci. V kontextu posuzované věci a na základě vyžádaného spisového materiálu však Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedené zdůvodnění je opodstatněné a nepředstavuje ústavní vadu opomenutého důkazu.

30. Obecné soudy totiž posuzovaly skutkový stav v situaci, kdy příslušná smlouva jednoznačně obsahovala závazek stěžovatele poskytnutou částku žalobci vrátit (srov. bod 6 napadeného rozsudku obvodního soudu, resp. č. l. 8-9 spisu). Smlouvu připravoval sám stěžovatel, který ji podepsal dne 2. 8. 2017 a poté ji zaslal žalobci k podpisu. Žalobce ji podepsal dne 8. 8. 2017. Z důkazů vyplynulo, že EFPA ČR vystavila stěžovateli certifikát, že dne 28. 1. 2016 úspěšně vykonal zkoušku v oboru investiční správce-bez oblasti derivátů. Stěžovatel sice navrhl řadu důkazů, ale v řízení před obecnými soudy ani v ústavní stížnosti nijak věrohodně nevysvětlil, proč je text smlouvy (stěžovatelem jakožto profesionálem navíc připravený) natolik odlišný od jím ex post tvrzené skutečné vůle stran. To vše v situaci, kdy se druhá smluvní strana dožaduje plnění právě dle podepsané smlouvy a za skutečnou vůli považuje právě to, co bylo ve smlouvě sjednáno, tj. vrácení poskytnutých finančních prostředků.

31. Stěžovatel v žádné fázi řízení netvrdil, že by smlouva byla podepsána např. v omylu či došlo k záměně v textu smlouvy, což ostatně zjištěný skutkový stav (příprava smlouvy samotným stěžovatelem) v zásadě vylučuje. I kdyby stěžovatel hodlal dokazováním zpochybnit tvrzení žalobce o tom, že investování nerozuměl a nezajímal se, jak bude dále stěžovatel se svěřenými financemi nakládat, nic to na závěru obecných soudů nemůže změnit. Naopak vědomí si rizika investic mohlo vést žalobce k postupu, který ostatně v řízení tvrdil, že pro něj byly důležité "parametry" ve smlouvě, a to výše úroku, podmínky pro vypovězení smlouvy, termín ukončení smlouvy a odpovědnost stěžovatele za vrácení svěřených finančních prostředků. Proto též žalobce uváděl, že převedl finanční prostředky na účet stěžovatele, nikoliv na účet investičního produktu.

32. Za této důkazní situace a uvedených tvrzení žalobce nelze obecným soudům vytýkat neprovedení dalších důkazů (uvedených v bodě 13 rozsudku obvodního soudu) pro nadbytečnost či stručnost odůvodnění tohoto postupu. Nadbytečnost ostatně plyne též z dalších závěrů obvodního soudu. Stěžovatel smlouvu vytvářel, měl možnost ji koncipovat a případná investiční rizika přenést na žalobce, přičemž v řízení nijak přesvědčivě nezdůvodnil, proč tomu tak nebylo. Navržené důkazy tudíž mohly být obvodním soudem oprávněně označeny za nadbytečné a soud mohl skutečnou vůli smluvních stran dovodit i bez nich.

33. Obecný soud hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci procesních pravidel, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.

34. Soudy dostatečně zdůvodnily, proč smlouvu považují za smlouvu o zápůjčce a proč je platná. Ústavní soud jak ve způsobu hodnocení důkazů, tak v celém procesu dokazování neshledal jakýkoli exces, který by mu umožnil do rozhodnutí obecných soudů svým kasačním zásahem vstupovat.

35. Ani napadené usnesení Nejvyššího soudu, který zdůvodnil, proč je dovolání nepřípustné a v mezích svého přezkumu vypořádal argumentaci stěžovatele dostatečně, není neústavní.

36. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že napadá-li stěžovatel rozsudek městského soudu v plném rozsahu, včetně výroku II., jímž byl změněn rozsudek obvodního soudu a žaloba směřující vůči stěžovateli zčásti zamítnuta, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná z povahy věci. Obsah zamítavého výroku II svědčí stěžovateli a nemůže tak představovat zásah do jeho ústavně zaručených práv.

37. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí, vyjádření účastníků řízení i spisového materiálu, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.

38. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2024

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu