Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti F. H., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Pletichou, advokátem, sídlem [adresa] Jablonec nad Nisou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. prosince 2025 č. j. 9 To 352/2025-247 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. září 2025 č. j. 4 Nt 641/2025-194, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu
1. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 26. 11. 2024 č. j. 12 T 102/2024-347, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "stížnostní soud") ze dne 4. 2. 2025 č. j. 8 To 19/2025-453 uznán vinným z přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. b) a c) trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2025 č. j. 8 Tdo 398/2025-664.
2. Již dne 11. 4. 2025, tedy před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání podal stěžovatel návrh na povolení obnovy, který soud prvního stupně ve veřejném zasedání napadeným usnesením zamítl. Následnou stížnost jako nedůvodnou zamítl stížnostní soud v neveřejném zasedání.
Argumentace stěžovatele
3. Ve včasném podání splňujícím požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel namítá, že obecné soudy svým postupem zasáhly jeho práva zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
4. Stěžovatel ve svém podání nejprve podrobně popsal, v čem mělo spočívat jednání, za které byl uznán vinným a odsouzen, respektive okolnosti, za nichž jeho trestní stíhání vůbec započalo. Poukázal na jiné řízení, z něhož mělo jeho trestní stíhání vzejít, stejně jako na probíhající vyšetřování. Stěžovatelem předložené podklady z jiných (i probíhajících) řízení mají představovat nova, předložená v návrhu na obnovu řízení, které mají zcela vyvrátit skutkový stav, jaký v jeho původní věci dovodily obecné soudy. Podle stěžovatele však obecné soudy jeho podněty řádně nevyhodnotily, a proto stěžovatel opakovaně žádá o povolení obnovy, která mu je opakovaně zamítána. Ve svých námitkách proti napadeným usnesením poukazuje na jiná řízení obecných soudů, případně nesrozumitelně kombinuje označení rozhodnutí: například vyjadřuje přesvědčení, že "jak původní rozhodnutí Městského soudu v Brně sp. zmn. 12 T 120/2024-360 ze dne 30. 05. 2018, tak následně usnesení Krajského soudu V Brně 4 To 237/2018-394" (stěžovatel kombinuje různé spisové značky a přikládá k nim nesouvisející data), porušila jeho právo na spravedlivý proces. Tvrzené porušení jeho práv postupem obecných soudů v napadených usneseních má plynout i z usnesení o jiných návrzích na obnovu v jiných řízeních (usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. 6. 2022 č. j. 10 Nt 642/2022-66, ze dne 27. 5. 2024 č. j. 10 Nt 641/2024-102, ze dne 4. 11. 2024 č. j. 10 Nt 641/2024-117 a ze dne 6. 11. 2025 č. j. 90 Nt 642/2025-205 a navazující usnesení stížnostního soudu ze dne 27. 7. 2022 sp. zn. 5 To 173/2022, ze dne 20. 6. 2024 č. j. 7 To 192/2024-111 a ze dne 14. 1. 2026 č. j. 5 To 21/2026-248).
5. Dále stěžovatel poukázal na zásadu zákazu deformace důkazů, princip presumpce neviny, zásadu in dubio pro reo, extrémní rozpor skutkových zjištění s právními závěry, navrhl zrušit napadená usnesení, současně požádal o anonymizaci rozhodnutí a "o přerušení výkonu trestu do doby obnovy řízení a nového projednání jeho věci".
Vlastní posouzení ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví. Proto může ve vztahu k procesnímu postupu všech orgánů činných v trestním řízení reagovat jen na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, byť by i byl podle podústavního práva vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
7. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížností napadenými usneseními i dalšími podklady a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K dispozici přitom měl spis soudu prvního stupně sp. zn. 4 Nt 641/2025, včetně připojených spisů sp. zn. 12 T 102/2024 a spisu sp. zn. 88 Nt 641/2026 - týká se dalšího návrhu na obnovu řízení ze dne 24. 4. 2026, nepravomocně zamítnutého usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. 7. 2026 č. j. 88 Nt 641/2026-19. 8. Z předložených podkladů se podává, že v souvislosti s majetkovou trestnou činností, do níž byl zapojen, stěžovatel opakovaně veřejně obviňoval další osoby (svědkyni) z páchání jiné trestné činnosti. To se však nepotvrdilo a stěžovatel byl pro křivé obvinění opakovaně potrestán (viz č. l. 224, 225 - opis rejstříku trestů). Stěžovatel přesto nadále podává trestní oznámení na osoby, jejichž jednání subjektivně vyhodnotil jako trestný čin, případně soudce, který rozhodl v jeho neprospěch (č. l. 207). Návrh na obnovu stěžovatel odůvodnil tím, že předložené důkazy potvrzují jeho přesvědčení, že jednání (z něhož křivě obvinil svědkyni) bylo trestným činem.
9. Z napadených usnesení je patrné, že soud prvního stupně podrobně zrekapituloval všechny vznesené námitky a stěžovatelem předložené důkazy. Vyhodnotil i další podklady, které si k věci obstaral. V předloženém návrhu však nezjistil zákonem požadované novum a zamítl jej. Rovněž stížnostní soud zrekapituloval obsáhlá podání stěžovatele, nezjistil však v postupu a rozhodnutí soudu prvního stupně pochybení a stížnost zamítl. Současně konstatoval, že není orgánem příslušným k přijímání trestního oznámení opětovně na svědkyni a nově i na soudce soudu prvního stupně rozhodujícího o opravném prostředku (bod 16).
10. Užití mimořádného opravného prostředku - obnovy řízení - je rozděleno do dvou kroků: řízení o návrhu na povolení obnovy a následně samo obnovené řízení, které však nenastane, neposoudí-li obecný soud navržené důkazy za způsobilé zvrátit předchozí pravomocné závěry. Posouzení je plně v kompetenci soudu, který se znalostí původního řízení má veškeré předpoklady prověřit, zda jde o skutečnosti nové, významné či zcela bezpředmětné. V rámci této kompetence soud prvého stupně i stížnostní soud zcela srozumitelně a jednoznačně vysvětlily, proč nepovažovaly stěžovatelem předložené podklady za novum, a není na místě návrhu na obnovu řízení vyhovět. Soud prvního stupně srozumitelně uvedl, že "nebyla splněna žádná z podmínek uvedených v § 278 odst. 1 trestního řádu (nevyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině..." (str. 8 usnesení).
11. Posouzení způsobilosti tvrzených nových důkazů mít vliv na původní rozhodnutí je v kompetenci obecných soudů, které musí, aby dostály své zákonné povinnosti, zohlednit vypovídací schopnost předestřených tvrzení ve vztahu k původním důkazům. Při svém rozhodování se obecné soudy touto otázkou důkladně zabývaly, postupovaly zcela v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily. Nespokojenost stěžovatele s jejich závěry nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti, neboť jde jen o polemiku nezpůsobilou zasáhnout tvrzená práva stěžovatele.
12. Závěry obecných soudů nejsou v rozporu s provedenými důkazy, natož v rozporu extrémním, a nepředstavují nic, co by mohlo založit pochybnosti ve smyslu pravidla in dubio pro reo a principu presumpce neviny (čl. 6 odst. 2 Úmluvy, čl. 40 odst. 2 Listiny). V řízení nebylo porušeno ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), které zajišťuje každému, aby jeho věc veřejně a v přiměřené lhůtě projednal nestranný a nezávislý soud podle předem stanovených pravidel, kdy účastník může využít všechny procesní nástroje, které mu zákon přiznává. Toto právo však nezaručuje a ani zaručit nemůže, že řízení bude zakončeno rozhodnutím odpovídajícím požadavkům účastníka, a že jím předložené důkazy budou vyhodnoceny tak, jak očekává. Pravidla pro užití účinných prostředků k nápravě vadných rozhodnutí (čl. 13 Úmluvy) stanoví zákon (trestní řád) a stěžovatel nebyl v jejich aplikaci omezen. Sama existence opravných prostředků však neznamená, že jejich uplatnění musí automaticky vést k závěru, který účastník řízení očekává.
13. Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že účelem obligatorního zastoupení je kvalifikované právní zastoupení, zohledňující zcela mimořádnou závažnost řízení před Ústavním soudem [viz stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996 sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96). Očekávání vyšší kvality právního zastoupení odpovídá i zákonné vyloučení zastoupení zástupce koncipientem (§ 31 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Proto Ústavní soud nepřihlíží k podáním - doplněním ústavní stížnosti, učiněným samotným stěžovatelem.
14. Ústavní soud není povolán k tomu, aby řádně odůvodněné závěry obecných soudů jako výraz jejich nezávislé rozhodovací činnosti přehodnocoval, napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
15. Jde-li o požadavek stěžovatele na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, není třeba o něm rozhodovat, neboť Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti urychleně a vyslovil výše uvedené závěry.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu