III. ÚS 2389/08

Odůvodnění

V návrhu vycházejícím z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod shora označená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel napadl svým podáním rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího za situace, kdy proti uvedeným rozhodnutím podal dovolání, které dovolací soud odmítl jako nepřípustné podle § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lhůtu k podání ústavní stížnosti stěžovatel pak zjevně odvíjí ode dne doručení usnesení Nejvyššího soudu, tj. od 3. 9. 2008.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Dovolání stěžovatele však v dané věci bylo odmítnuto proto, že nebylo - podle § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. - objektivně přípustné; stalo se tak tedy z důvodu, že jím napadený výrok (ve věci úpravy styku rodiče s dítětem) je z dovolacího přezkumu vyloučen. O odmítnutí dovolání "z důvodů závisejících na uvážení" [srov. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] tím nemůže být řeč, a dobrodiní citovaného ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se zde - ve prospěch stěžovatele - neuplatní. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu z citovaného ustanovení § 72 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu pak plyne, že bylo-li dovolání odmítnuto jako nepřípustné, a toto posouzení nezáviselo na uvážení dovolacího soudu, počíná lhůta pro podání ústavní stížnosti běžet nikoli od doručení usnesení dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího; to je totiž i rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (např. viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 45/04, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 33, usnesení č. 32, z poslední doby usnesení ze dne 24. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 1549/08, a další). Tak je tomu i v dané věci; lhůta pro podání ústavní stížnosti tedy počíná od 30. 4. 2008, kdy byl stěžovateli doručen napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2008 sp. zn. 16 Co 426/2007. Byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání - dne 23. 9. 2008 - stalo se tak zjevně po zákonné lhůtě, tedy opožděně. Proti odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel (ač řádně poučen a právně zastoupen) žádné námitky nevznesl (o jeho věcné správnosti nemůže být pochyb), a ústavní stížnost proti němu ani nesměřuje. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl (soudcem zpravodajem) podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2008

Vladimír Kůrka soudce zpravodaj