Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Darinou Kunzfeldovou, advokátkou se sídlem v [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2014 č. j. 1 To 55/2013-4442, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 24. 5. 2013 č. j. 29 T 1/2011-4127 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Severomoravského kraje, 3. odd. OOK SKPV ze dne 10. 11. 2009 č. j. KRPM-14652/TČ-2009-070073, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení shora označených rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Policejní orgán výše uvedeným usnesením s poukazem na § 160 odst. 1 tr. řádu zahájil trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin vraždy podle ustanovení § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatele podle § 226 písm. c) tr. řádu zprostil obžaloby pro konkretizovaný skutek, kterým měl spáchat trestný čin vraždy podle ustanovení § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal. Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu se z podnětu odvolání státního zástupce a stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně zrušuje, podle § 259 odst. 1 tr. řádu se věc vrací soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, a podle § 253 odst. 1 tr. řádu se odvolání poškozených zamítají. Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel dovozuje přípustnost ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu z nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 a sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012. Podle jeho názoru předpoklady pro zásah Ústavního soudu ve vztahu ke zrušovacímu usnesení vrchního soudu jsou dány tím, že v trestním řízení dochází k uplatňování poznatků získaných policejním orgánem v rámci "nezákonně" provedené domovní prohlídky.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. § 72 odst. 3 téhož předpisu). Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném jen na hlediska ústavnosti. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o opravném prostředku. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že je již vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil odvolací soud. Obecně platí, že proti rozhodnutí, jímž odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, není ústavní stížnost přípustná. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí vycházející z nálezů sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (147/2012 Sb.) a sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 se v nyní posuzované věci pro právní a skutkovou odlišnost uplatnit nemůže. V podrobnostech lze odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4020/13 ze dne 27. 2. 2014 a sp. zn. III. ÚS 1248/14 ze dne 15. 7. 2014. Ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se v dané věci nemůže uplatnit již z povahy věci, resp. procesního stadia, v níž se stěžovatelova věc nachází. Ústavní stížnost proto Ústavní soud jako nepřípustnou podle citovaného ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Stěžovateli nic nebrání, aby ústavní stížností napadl rozhodnutí, jež bude v jeho věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje" (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2014
Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj