Plný text
III. ÚS 245/05 Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele EZOP s. r. o., IČ [IČO], se sídlem [adresa] zastoupeného společníkem M. V., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2005 č. j. 14 Cmo 175/2004-14, t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í Ústavní stížností navrhovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo jako opožděné odmítnuto jeho odvolání směřující do usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 6. dubna 2004 č. j. 36 Cm 32/2004-8. S poukazem na blíže rozvedené výhrady stěžovatel tvrdil, že předmětným usnesením odvolacího soudu došlo k vykročení z ústavních kautel plynoucích z čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod a čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy ČR. Z těchto důvodů se posléze domáhal kasace napadeného rozhodnutí. Dle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy ČR). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Sv. 19, č. 111). Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2005 č. j. 14 Cmo 175/2004-14 přitom stěžovatel mohl a měl, chtěl-li si otevřít prostor pro jeho meritorní přezkum cestou ústavní stížnosti, napadnout žalobou pro zmatečnost, neboť ve smyslu § 229 odst. 4 o. s. ř. jí lze napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. Stěžovatel tak před podáním ústavní stížnosti neučinil, pročež v daném ohledu nedostál požadavku vyjádřenému v ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k uvedenému deficitu bylo o jeho návrhu rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 31. května 2005