III. ÚS 2456/17

Odůvodnění

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 8. 2017, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Výrokem I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 1. 10. 2015 č. j. 18 C 55/2013-77 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel (jako právní nástupce původní žalobkyně) domáhal po vedlejší účastnici předání v žalobě uvedených nemovitostí v k. ú. [k.ú.] do výlučného vlastnictví a zaplacení částky 5 000 000 Kč nebo alternativně částky 22 000 000 Kč. Tato částka měla představovat újmu vzniklou z důvodu nemožnosti užívat předmětné nemovitosti, které měly být v roce 1946 nezákonným způsobem (za užití akce "Omega" zfalšováním veřejné listiny) zkonfiskovány R. H., dědečkovi původní žalobkyně. Ta byla jeho jedinou dědičkou. Výrokem III. uvedeného rozsudku byla zamítnuta žaloba, kterou měla být vedlejší účastnici, jednající Ministerstvem vnitra, uložena povinnost zjistit jména osob, které se na zločinu proti lidskosti spáchanému na R. H., jeho ženě a dcerách, přímo podílely, a bez ohledu na to, jsou-li mezi živými či mrtvými, tato jména s uvedením jejich známého posledního bydliště a povolání zveřejnit v regionálním tisku.

3. Výrokem I. rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") ze dne 18. 5. 2016 č. j. 69 Co 53/2016-112 byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku I. ohledně nároku stěžovatele na předání věci, případně zaplacení částky 17 000 000 Kč, jakož i ve výroku III. Ve zbytku byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Z odůvodnění rozsudku městského soudu vyplývá, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit vlastnické právo k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, zároveň vyloučil z restitucí majetek, který přešel na stát před rozhodným obdobím (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990). Pokud tedy stěžovatel tvrdil křivdu, jež měla nastat před rozhodným obdobím, tato nemůže být reparována dnešními právními prostředky. Pokud jde o povinnost zjistit a zveřejnit jména osob podílejících se na zločinech proti lidskosti, takováto povinnost ze zákona nevyplývá a nelze ji ani uložit soudním rozhodnutím.

4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017 č. j. 28 Cdo 5996/2016-142 bylo dovolání stěžovatele proti výroku I. rozsudku městského soudu odmítnuto jako nepřípustné, neboť v něm řešená otázka uplatnitelnosti nároku podle obecných předpisů, v konkurenci s předpisy restitučními, již byla shodně vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně shrnul okolnosti, jež vedly v roce 1946 ke konfiskaci rodinného domu a pozemku jeho pradědečka. Pozbytí těchto nemovitostí mělo za následek vystěhování celé jeho rodiny, což znamenalo nejen majetkovou újmu, ale i újmu na vlastním způsobu života. Celá rodina se stala obětí útoku, jenž lze označit za zločin proti lidskosti podle mezinárodního práva trestního. Útok totiž směřoval proti základním lidským právům, byl součástí státní politiky zločinného komunistického režimu a byl veden obdobně proti stovkám tisíců osob. Podle stěžovatele měly za této situace obecné soudy selhat, jestliže nevzaly v úvahu nepromlčitelnost práva obětí na kompenzace škod vzniklých zločiny proti lidskosti, které předpokládá Římský statut Mezinárodního trestního soudu, vyhlášený pod č. 84/2009 Sb. m. s., nebo zvykové právo, implicitně obsažené v čl. 1 odst. 2 Ústavy.

6. Obecné soudy se měly dopustit porušení základních práv stěžovatele i tím, že se při svém rozhodování vůbec nezabývaly otázkou, zda skutečně došlo ke konfiskaci majetku R. H., či nikoliv, nebo zda došlo k přechodu vlastnického práva na stát, nebo byl pouze okupován cizí majetek. Svá rozhodnutí navíc založily na odkazech zejména na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) a rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, aniž by si o všech aspektech sporu učinily vlastní názor. Tím, že se obecné soudy dovolávají těchto rozhodnutí a cítí se jimi být vázány, podle stěžovatele rezignují na svou vlastní nezávislost.

Průběh řízení před Ústavním soudem

7. Usnesením ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 2456/17 rozhodl Ústavní soud k námitce stěžovatele, že soudce Pavel Rychetský není vyloučen z projednávání a rozhodování věci.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, výroku I. rozsudku městského soudu a výrokům I. a III. rozsudku obvodního soudu přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

9. Podmínka přípustnosti ústavní stížnosti naopak není splněna v části, ve které stěžovatel navrhuje zrušení výroku II. rozsudku městského soudu a tímto výrokem zrušených výroků II., IV. a V. rozsudku obvodního soudu. V tomto rozsahu je třeba ústavní stížnost hodnotit jako směřující proti kasačnímu rozhodnutí, jež nemá povahu rozhodnutí konečného a v jehož důsledku dále pokračuje řízení před obvodním soudem, v němž se stěžovatel může domáhat ochrany svých práv. Vůči těmto výrokům stěžovatel ani neuplatnil žádnou argumentaci.

Vlastní posouzení

10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 18 C 55/2013, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci pouze z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

12. Ústavní soud zdůrazňuje, že nárok na vydání stěžovatelem požadovaného pozemku nebo zaplacení náhrady za něj by přicházel v úvahu jen podle restitučního zákonodárství a za podmínek jím stanovených [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, nález ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. II. ÚS 14/04 (N 22/40 SbNU 169)]. V dané věci však stěžovatel uplatňuje nárok, který - již s ohledem na dobu, kdy mělo dojít ke konfiskaci v žalobě uvedených nemovitostí - nemá základ v žádném z restitučních zákonů. Navíc tak činí z titulu náhrady na kompenzaci škod vzniklých následkem zločinu proti lidskosti, což je argumentace zcela nepřípadná, neboť v případě dané konfiskace nemohlo jít o zločin proti lidskosti ve smyslu jeho obecně akceptované definice podle mezinárodního práva.

13. Obecným soudům nelze vytknout ani to, že při svém rozhodování zohlednily právní názory vyslovené v rozhodnutích Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Ústavní soud v této souvislosti připomíná své právní závěry ohledně tzv. "precedenčního" účinku nálezu Ústavního soudu, jenž vyplývá ze závaznosti jeho vykonatelných rozhodnutí podle čl. 89 odst. 2 Ústavy [podrobně např. nález ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465)]. V povinnosti zohlednit právní názor Ústavního soudu nebo instančně vyšších soudů, který byl vysloven v jejich dosavadních rozhodnutích, nelze spatřovat rezignaci na soudcovskou nezávislost. Zjednodušeně řečeno jde o nezbytný prvek fungování soudnictví, jenž umožňuje sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů a současně významně přispívá k dosažení právní jistoty pro účastníky právních vztahů ohledně obsahu jejich práv a povinností.

14. Lze tedy uzavřít, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jeho jiné ústavně zaručené základní právo či některý z ústavních principů. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadených rozhodnutí.

15. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro její nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2017

Josef Fiala v. r. předseda senátu

Odůvodnění

Stěžovatel podal dne 4. 8. 2017 ústavní stížnost, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí týkající se jeho žaloby "o reparaci škod způsobených zločiny komunismu", kterou se po České republice dožadoval vrácení majetku, případně náhrady za majetek, který byl konfiskován jeho předku podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Dne 29. 8. 2017 obdržel Ústavní soud podání stěžovatele, ve kterém uvádí, že považuje soudce JUDr. Pavla Rychetského za podjatého a navrhuje jeho vyloučení z projednávání věci. Namítá, že jmenovaný soudce byl členem Komunistické strany Československa, čímž deklaroval svůj souhlas se zločiny komunismu. S ohledem na jeho předchozí členství proto není možné, aby se podílel na rozhodování o nápravě škod a utrpení způsobených touto stranou. Dalším důvodem jeho vyloučení je, že po dosazení do funkce předsedy Ústavního soudu vytvořil problematické stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, které podle stěžovatele aktivně útočí na vlastnická práva spoluobčanů. Soudce JUDr. Pavel Rychetský ve vyjádření k námitce podjatosti stěžovatele uvedl, že se necítí podjatý a námitku považuje za nedůvodnou. V Komunistické straně Československa byl pouze 3 roky, v letech 1966-1969, kdy se naopak usilovalo o nápravu křivd spáchaných tehdejším režimem, a ze strany vystoupil, jakmile se toto úsilí stalo marným. Rovněž zpravodajská funkce k uvedenému stanovisku pléna Ústavního soudu nemůže zakládat důvody pro jeho vyloučení. Dále dodal, že není v žádném vztahu k účastníkům řízení nebo projednávané věci.

Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je soudce též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Nestrannost soudce je vždy posuzována ze dvou hledisek, tj. stěžejního subjektivního, vypovídajícího o osobním přesvědčení soudce a jeho vztahu k projednávané věci a objektivního, které sleduje, zda je možno vyloučit jakoukoli legitimní pochybnost o nepodjatosti soudce (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 722/05). K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci přitom může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že vyvstávají odůvodněné pochybnosti, zda bude soudce moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Za objektivní přitom nelze považovat, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení, nýbrž zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že konkrétní soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah (srov. nález sp. zn. I. ÚS 370/04). V usnesení sp. zn. IV. ÚS 682/09 Ústavní soud uvedl, že "Otázku, kdo není oprávněn zastávat určitou funkci v souvislosti se svou činností za minulého režimu, řeší zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený zákon zakotvuje princip, podle nějž prosté členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu. Míru nezávislosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalé angažmá v KSČ) je tudíž nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem." (obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 1436/11). Lze tak dovodit, že - bez ohledu na předmět ústavní stížnosti - členství soudce v KSČ před listopadem roku 1989 samo o sobě nezakládá důvod pochybovat o jeho podjatosti. Důvod vyloučení pro podjatost by mohl nastat, pokud by se prokázalo, že vedle samotného členství v KSČ existují i další závažné okolnosti, které zavdávají důvod pochybovat o soudcově nepodjatosti. Ústavní soud neshledal žádné zjistitelné skutečnosti, které by mohly vyvolat pochybnosti o nestrannosti soudce JUDr. Pavla Rychetského. Výtky stěžovatele mají pouze obecný charakter, váží se především ke komunistické ideologii, přičemž žádné konkrétní námitky ve vztahu k osobě soudce a jeho angažovanosti v komunistické straně, z nichž by bylo možné dovodit předpokládanou obavu z jeho podjatosti v projednávané věci, stěžovatel nevznáší. Naopak stěžovatel uvádí, že nevytýká JUDr. P. R. přímou účast na zabrání předmětné nemovitosti nebo na přímém falšování listiny konkrétního konfiskačního výměru. Námitky stěžovatele tak ani z objektivního úhlu pohledu samy o sobě nevyvolávají zjevné pochybnosti o nestrannosti soudce. Ústavní soud dále konstatuje, že skutečnost, že JUDr. Pavel Rychetský byl soudcem zpravodajem ve věci stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, nemůže být důvodem pro jeho vyloučení z projednávání nynější věci. Stanovisko pléna Ústavního soudu podle ust. § 11 odst. 2 písm. i) zákona o Ústavním soudu, jak je ostatně zřejmé z jeho označení, představuje rozhodnutí přijaté plénem Ústavního soudu, složeným z jeho soudců podle ust. § 11 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jeho účel spočívá ve sjednocování judikatury Ústavního soudu. Pro následné rozhodování pléna a senátů je závazné bez ohledu na to, zda konkrétní člen senátu byl soudcem zpravodajem či vyjádřil k přijatému rozhodnutí odlišné stanovisko. Ústavní soud proto konstatuje, že soudce JUDr. Pavel Rychetský nemá k věci ani ke stěžovateli z hlediska ustanovení § 36 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu žádný významný vztah, který by mohl představovat důvod pro jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci, přičemž ani vznesené námitky stěžovatele nemohou být ve smyslu uvedeného ustanovení důvodem pro vyloučení tohoto soudce. Protože nejsou naplněny podmínky pro vyloučení pro podjatost, bylo rozhodnuto, že soudce JUDr. Pavel Rychetský není z projednání a rozhodnutí dané věci vyloučen.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu