III. ÚS 2470/26

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byla dne 21. 8. 2026 doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou stěžovatel brojí proti v záhlaví označenému rozhodnutí v rozsahu jeho nákladových výroků. Stěžovatel uvedl, že ústavní stížnost podává toliko z procesní opatrnosti - je si vědom, že vedlejšími účastníky bylo podáno dolování ve věci samé, nedomnívá se však, že by mohlo být úspěšné.

2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

3. Ústavní soud ověřil, že proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo oběma vedlejšími účastníky podáno dovolání vedené pod sp. zn. 28 Cdo 2123/2026, o němž dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto. Následně Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.

4. Ačkoliv ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti nákladovým výrokům, proti nimž je dovolání nepřípustné, případný úspěch vedlejších účastníků ve věci samé může do stanovení nákladů zasáhnout. Bude-li krajský soud po případném kasačním zásahu Nejvyššího soudu znovu rozhodovat, argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se může promítnout do nového rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení. Za této situace je tak ústavní stížnost, kterou stěžovatel podle svých slov podal z procesní opatrnosti, v tuto chvíli nepřípustná. V uvedeném se odráží princip subsidiarity ústavní stížnosti jako posledního prostředku ochrany základních práv jednotlivce, nastupujícího až poté, co jednotlivec nemá k dispozici jiné prostředky k obraně proti zásahu veřejné moci. 5. Nebude-li dovolání úspěšné, stěžovateli nic nebrání v podání ústavní stížnosti nové. Ústavní soud přitom není oprávněn odmítnout stěžovatelovu novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižšího stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání neúspěšným), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti napadenému rozsudku krajského soudu by v takovém případě počala běžet až po doručení příslušného usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání [srov. např. nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269), shodně též usnesení ze dne 9. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2725/15, či usnesení ze dne 28. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2345/16 a řada dalších]. Stěžovatel by však měl v případné nové ústavní stížnosti na nynější rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 2470/26 výslovně upozornit.

6. Z těchto důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustnou, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2026

Jan Svatoň v. r. soudce zpravodaj