Ústavní soud rozhodl dne 18. října 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti M. S., zastoupené JUDr. Zdeňkem Konopčíkem, advokátem se sídlem ve [adresa] proti rozhodčímu nálezu č. j. RD/325/06/ACM-19 ze dne 17. 7. 2007 rozhodce J. Č., takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka svou ústavní stížností z důvodů v ní podrobně rozvedených napadá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 3 odst. 3 a čl. 36 odst. 1, 2, 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, shora označený rozhodčí nález a domáhá se jeho zrušení.
Napadený rozhodčí nález, jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh - včetně rozhodčího nálezu, byl vydán rozhodcem jmenovaným společností Honesta, s. r. o. Pravomoc rozhodnout daný spor v rozhodčím řízení podle zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, rozhodcem jmenovaným uvedenou společností byla založena rozhodčí doložkou obsaženou ve smlouvě o úvěru ze dne 15. 7. 2005, která byla uzavřena mezi účastníky uvedené smlouvy, tedy mj. i stěžovatelkou, přičemž námitka nedostatku pravomoci rozhodce zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy ve smyslu § 15 odst. 2 cit. zák. nebyla ze strany žalovaných v rozhodčím řízení uplatněna.
Dle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).
Ze shora uvedeného zjištění plyne, že účastníci řízení se ve smlouvě o úvěru dohodli, že majetkové spory, které by vznikly z uzavírané úvěrové smlouvy, budou rozhodovány v rozhodčím řízení podle zák. č. 216/1994 Sb. Sami účastníci uvedené smlouvy tak svým projevem vůle vyloučili pravomoc obecných soudů. Pokud se tedy účastníci řízení takto dohodli na respektování rozhodčího nálezu a tím nahradili pořad práva, pak třeba dovodit, že i stěžovatelka z vlastního rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytoval. Její ústavní stížnost je tak třeba považovat za nepřípustnou (obdobně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 460/01, IV. ÚS 435/02), a proto byla jako taková podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Pavel Holländer soudce zpravodaj