III. ÚS 2498/15

Odůvodnění

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. l Listiny základných práv a svobod a ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v rámci trestní věci, vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 1 T 8/2012. V této trestní věci Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 8. 2013 uznal J. Ř. (syna druhého stěžovatele a třetí stěžovatelky a druha první stěžovatelky) a dalších pět osob vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle ustanovení § 21 odst. 1 k ustanovení § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, a těmto osobám uložil tresty odnětí svobody, peněžité tresty, tresty zákazu činnosti a tresty propadnutí věci. Inkriminovanou trestnou činností měla být (neodvedením daní) způsobena škoda přesahující částku 400 000 000 Kč. Krajský soud, poté co mu byla věc vrácena Vrchním soudem v Olomouci, ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení § 101 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku rozhodl o zabrání věcí (specifikovaných nemovitostí - bytové jednotky ve vlastnictví první stěžovatelky a rodinného domu ve společném jmění zbývajících dvou stěžovatelů) a současně dle ustanovení § 102 trestního zákoníku rozhodl o zabrání náhradní hodnoty (označených pozemků ve společném jmění druhého stěžovatele a třetí stěžovatelky). Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením zamítl stížnost první stěžovatelky; ke stížnosti druhého stěžovatele a třetí stěžovatelky zamítl návrh státního zástupce na zabrání náhradních hodnot - pozemku v katastrálním území [k.ú.], obec Olomouc v jejich společném jmění manželů. Stěžovatelé (vystupující v předmětné trestní věci v procesním postavení zúčastněných osob) v ústavní stížnosti v prvé řadě namítají, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná. Pochybení krajského soudu spatřují v tom, že jeho skutkové závěry jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy; přestože převážná většina vyslechnutých svědků potvrdila jejich skutkové verze, nalézací soud bez řádného odůvodnění označil tyto svědky za nevěrohodné. Stěžovatelé dále připomínají, že má-li být naplněna hypotéza ustanovení § 101 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, musí být bez důvodných pochybností zjištěno, že zabíraný majetek vskutku představuje výnos z trestné činnosti, což se dle jejich názoru v souzené věci orgánům činným v trestním řízení prokázat nepodařilo. S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 tak mají za to, že krajský soud svým postupem porušil jejich základní právo na spravedlivý proces a v důsledku toho i právo vlastnit majetek. Vrchnímu soudu potom stěžovatelé vytýkají, že se nikterak nevypořádal s argumentací obsaženou v jejich stížnostech proti prvoinstančnímu usnesení, a toliko se s jeho závěry "ztotožnil", aniž by řádně odůvodnil, co jej k takovému postupu vedlo.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít. Tak je tomu i v případě projednávané ústavní stížnosti, neboť kritika napadených rozhodnutí obecných soudů - v ústavněprávní rovině - neobstojí. Přestože stěžovatelům, resp. první stěžovatelce lze přisvědčit, že většina v řízení vypovídajících svědků potvrdila její (jejich) skutkovou verzi, nelze současně přehlížet, že se krajský soud podrobným a pečlivým způsobem s veškerými jejich tvrzeními vypořádal a - přezkoumatelným způsobem, jemuž nelze z ústavněprávních pozic co vytknout - zaznamenal veškeré relevantní důvody, jež jej vedly k úsudku, že inkriminované nemovité věci nebyly (resp. nemohly být) pořízeny způsobem uváděným stěžovateli, nýbrž že byly pořízeny z trestné činnosti druha první stěžovatelky (srov. str. 3 a 4 usnesení krajského soudu) a syna zbývajících stěžovatelů (srov. str. 6 a 7 usnesení nalézacího soudu). Pokud první stěžovatelka v ústavní stížnosti bagatelizuje výpověď svědka J. L., je vhodné (jí) připomenout, že právě tato výpověď (ve spojení se skutečností, že žádný ze svědků nebyl s to verifikovatelným způsobem doložit svá tvrzení o poskytnutí půjčky) významně zpochybňuje věrohodnost jejích skutkových tvrzení (navíc v kontextu nepřesvědčivě popírané existence blízkého vztahu k odsouzenému - srov. druhý odstavec na str. 4 rozsudku prvoinstančního soudu). Není pak opodstatněná ani námitka stěžovatelů, že stížnostní soud se toliko ztotožnil se závěry soudu první instance, aniž by bylo z odůvodnění jeho rozhodnutí zřejmé, proč tak učinil, a to již proto, že takové tvrzení je v rozporu s obsahem odůvodnění napadeného usnesení (ve spojení s obsahem odůvodněním soudu první instance). O nepřípadnosti takového tvrzení stěžovatelů ostatně svědčí i skutečnost, že stížnostní soud - na základě námitek druhého stěžovatele a třetí stěžovatelky - zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a (nově) rozhodl tak, že část návrhu státního zástupce (v části týkající se pozemků v katastrálním území [k.ú.], obec Olomouc) zamítl. V rámci limitů ústavněprávního přezkumu (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 695/15) Ústavní soud porušení stěžovateli dovolávaných ustanovení ústavního pořádku České republiky nespatřuje, neboť naplnění hypotézy ustanovení § 101 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku bylo v projednávané věci prokázáno a obecnými soudy řádně odůvodněno. Odkaz stěžovatelů na nález sp. zn. III. ÚS 888/14 proto není důvodný, neboť napadená rozhodnutí obecných soudů s ním (s jeho závěry) nikterak nekolidují. Z uvedených důvodů je tak zřejmé, že se stěžovatelům zásah do jejich základních práv doložit nepodařilo; okolnost, že se se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jejich ústavní stížnosti; není důvod pochybovat, že výsledek řízení byl dosažen na základě náležité aplikace (podústavního) práva, jež je z ústavního hlediska akceptovatelná. Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost stěžovatelů podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2015

Jan Musil v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Ústavní soud obdržel dne 14. srpna 2015 ve výroku uvedené ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelé, zastoupeni týmž právním zástupcem, domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí. Všichni stěžovatelé jsou zúčastněné osoby v řízení vedeném Krajským soudem v Brně v trestní věci odsouzeného J. Ř., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Mírov.

2. Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. V případě uvedených ústavních stížností se jedná o rozhodnutí vydaná v rámci jednoho řízení. Ústavní soud proto z důvodu hospodárnosti a efektivity dle výše uvedených zákonných ustanovení tyto věci spojil ke společnému řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu