Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Martinem Hledíkem, advokátem se sídlem [adresa] směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021, č. j. 7 Tdo 538/2021-439, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2020, č. j. 3 To 214/2020-381, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2020, č. j. 90 T 20/2020 - 351, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že nyní napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu [body 1), 3) a 5)] a zvlášť závažným zločinem loupeže [bod 2)]. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 6 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Následné odvolání stěžovatele projednal Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") a jako nedůvodné je zamítl.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), odmítl jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v § 265b tr. řádu. Přitom současně konstatoval, že skutkové závěry soudů obou stupňů je nutné označit za důvodné, logické a navazující na provedené důkazy, což značí nemožnost dovození jakéhokoli, natož extrémního, rozporu mezi nimi a na základě nich učiněnými právními závěry.
4. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že mu bylo odepřeno vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich, a to zejména v řízení o odvolání, kdy byl přerušován s tím, že soud jeho názory zná a není třeba je opakovat. Stěžovatel tvrdí, že byl umlčen, a to za situace kdy byla jeho vina ve vztahu k trestnému činu loupeže dovozována pouze z výpovědi poškozené H. K., tedy za stavu "tvrzení proti tvrzení". V této souvislosti namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho argumentací, zvláště s namítanými rozpory ve výpovědi této poškozené. Upozornil, že nelze označit jeho výpověď za nevěrohodnou pouze proto, že se jedná o "známého recidivistu", a naopak zcela uvěřit poškozené, a to i přes rozpory v její výpovědi.
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Na tomto místě je také vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň však judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. V nyní posuzované věci lze souhrnně uvést, že stěžovatelovy námitky, které již uplatnil v předchozím řízení, směřují ke zpochybnění závěrů obecných soudů o jeho vině, avšak bez potřebné ústavněprávní relevance, respektující roli Ústavního soudu a jeho shora naznačené možnosti zasahovat do výsledku trestního řízení. V daném případě totiž řetězec nepřímých důkazů spolu s výpovědí poškozené dovoloval bez důvodných pochyb dospět k závěru o vině stěžovatele a v tomto ohledu není obecným soudům z ústavněprávního hlediska co podstatného vytknout. Obecné soudy jednoznačně vyložily, na základě jakých důkazů dospěly k závěrům o vině stěžovatele, přitom výpověď poškozené nebyla osamocená, ale byla podpořena i listinnými důkazy, fotografiemi stěžovatele pořízenými projíždějícími policisty, fotografiemi z kamerového systému umístěného v bankomatu, telekomunikační aktivitou stěžovatele i jeho vlastní výpovědí či shodným modem operandi použitým při skutcích, ke kterým se stěžovatel doznal (viz body 26. - 43. napadeného rozsudku městského soudu, bod 6. napadeného usnesení krajského soudu či bod 13. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Na základě provedeného dokazování městský soud neměl žádných pochybností o tom, že se stěžovatel vytýkaného jednání dopustil tak, jak bylo popsáno ve skutkové větě výroku o vině, přičemž těmto závěrům, stvrzeným i odvolacím a dovolacím soudem, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho podstatného vytknout.
9. Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy ve svých rozhodnutích detailně popsaly a interpretovaly jednání stěžovatele a přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům o jeho vině. Ústavní soud přitom neshledal, že by skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a že by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, což teprve by bylo způsobilé založit možnost jeho kasačního zásahu.
10. Nadto i vypořádání námitek stěžovatele soudem odvolacím a soudem dovolacím považuje Ústavní soud za adekvátní, a to včetně vypořádání tvrzených rozporů ve výpovědi poškozené (viz bod 43. rozsudku městského soudu, bod 6. usnesení krajského soudu a bod 14. usnesení dovolacího soudu), k namítané situaci "tvrzení proti tvrzení" (viz body 13 - 14 usnesení dovolacího soudu), či že stěžovateli bylo v průběhu řízení upřeno právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich (viz bod 10. usnesení dovolacího soudu).
11. Ústavní soud tedy uzavírá, že v daném případě neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany. Ve skutečnosti tak stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v posuzované věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu