Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva obrany, sídlem [adresa] Praha 6, jejíž jménem jedná JUDr. E. K., pověřený zaměstnanec Ministerstva obrany, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2016 č. j. 30 Co 158/2016-49, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. J., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť jím měla být porušena ustanovení čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; rovněž jím mělo být porušeno i ustanovení čl. 1 Ústavy.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil nákladový výrok usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. ledna 2015 č. j. 13 C 219/2015-14, jímž byla stěžovatelka zavázána uhradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů (zastaveného) řízení ve výši 7 260 Kč; současně městský soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 270,50 Kč.
3. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, ve kterém se vedlejší účastník na stěžovatelce domáhal zaplacení částky 15 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. V průběhu předmětného řízení stěžovatelka požadovaný nárok splnila, vedlejší účastník proto vzal svoji žalobu zpět.
Námitky stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že vedlejší účastník podal předmětnou žalobu předčasně, tedy v šestiměsíční lhůtě poskytnuté orgánu veřejné moci k mimosoudnímu řešení nároku, a proto nákladová rozhodnutí soudů nelze považovat za správná. Městskému soudu přitom stěžovatelka vytýká, že se v napadeném rozhodnutí řádně nevypořádal s existující judikaturou, v prvé řadě se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1728/2011. Nadto stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že Městský soud v Praze vydal v obdobných právních věcech několik rozhodnutí, ve kterých zaujal k otázce předčasnosti žaloby opačný postoj než v projednávané věci.
Podmínky řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Pokud jde o otázku aktivní legitimace stěžovatelky - tedy státu, jednajícího svou organizační složkou - k podání ústavní stížnosti, Ústavní soud odkazuje na své usnesení v obdobné věci téže stěžovatelky sp. zn. III. ÚS 1667/16, v němž poukázal na důvody, pro něž je třeba stěžovatelku považovat za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti.
Vlastní posouzení věci
7. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
8. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání prima facie zřejmé, že mu nelze vyhovět.
9. Za zjevně neopodstatněné podání je přitom mimo jiné třeba považovat ústavní stížnost, ve které stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu k posouzení pouze takové námitky, se kterými se Ústavní soud v jiné stěžovatelově věci již vypořádal a shledal je nedůvodnými.
10. Stěžovatelka obdobné námitky vznesla již v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 1667/16, již Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 6. 2016; na odůvodnění tohoto usnesení proto Ústavní soud na tomto místě pro stručnost v úplnosti odkazuje, a to proto, že stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti nejde argumentačně nad rámec svého předchozího podání.
11. Stěžovatelce případně na vysvětlenou Ústavní soud uvádí, že se plně ztotožňuje se závěrem městského soudu, dle kterého z kontextu podání vedlejšího účastníka ze dne 28. 9. 2015 ve spojení s jeho žádostí ze dne 3. 10. 2013 vyplývá, že dopis ze dne 28. 9. 2015 nebyl svou povahou uplatněním nového nároku, resp. uplatněním nové žádosti o předběžné projednání nároku, nýbrž žádostí o přehodnocení zamítavého stanoviska stěžovatelky k původně uplatněné žádosti ze dne 3. 10. 2013, pročež dopis ze dne 28. 9. 2015 nemohl založit novou šestiměsíční lhůtu k projednání a vyřízení nároku uplatněného již podáním ze dne 3. 10. 2013.
12. Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Josef Fiala v.r. předseda senátu