III. ÚS 253/96

Odůvodnění

"jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Do rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové stěžovatelky podaly dovolání. Namítají v něm nesprávné posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 2 písm. d) o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. Tvrdí, že lze pouze "částečně souhlasit" s právním závěrem krajského soudu, týkajícím se interpretace skutkové podstaty převzetí nemovitosti státem bez právního důvodu, a dále odmítají jeho závěr ohledně změny žaloby. Vyjadřují v dovolání stanovisko, podle něhož účelem dokazování je učinit věcně správné závěry v otázce skutkového stavu, přičemž shledal-li však odvolací soud, že zjištěnému skutkovému stavu nemůže odpovídat petit uvedený v žalobě, pak je jeho povinností podle § 5 o. s. ř. poučit žalobce o nutnosti jeho změny. Ve svém dovolání stěžovatelky dále obsáhle polemizují se závěrem odvolacího soudu o absolutní neplatnosti kupní smlouvy a z toho vyplývajícího nedostatku věcné legitimace všech účastníků v dané věci. V rozhodnutí o dovolání se vychází z konstatování, že odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, přičemž Nejvyšší soud dospívá k názoru, podle něhož z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu plyne, že dovolání bylo připuštěno pouze pro řešení dvou právních otázek zásadního významu. Nejvyšší soud dále v této souvislosti poukazuje na možnost odvolacího soudu omezit rozsah dovolání pouze na tu právní otázku, kterou považuje za zásadního významu po právní stránce. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud dovolání v části, brojící proti závěru odvolacího soudu o absolutní neplatnosti kupní smlouvy a z toho vyplývajícího nedostatku věcné legitimace všech účastníků v dané věci, kvalifikoval jako nepřípustné, jelikož přesahuje rámec právních otázek zásadního významu, jak byl vymezen rozsudkem odvolacího soudu. Nejvyšší soud ve svém rozsudku vychází dále z teze, podle níž z přezkumu dovolacího soudu je vyloučena otázka, zda stát v daném případě nemovitosti převzal bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích), neboť neučinily-li stěžovatelky tuto otázku předmětem dovolání, nemůže se jí dovolací soud z důvodů uvedených v ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř. zabývat. K uvedenému závěru Nejvyšší soud dochází interpretací obsahu dovolání, v němž se na straně jedné vyslovuje pouze "částečný souhlas" se závěrem odvolacího soudu ohledně interpretace skutkové podstaty převzetí nemovitosti státem bez právního důvodu, avšak na straně druhé dovolatelky "právě tento odvolacím soudem přijatý závěr ničím nezpochybňují a tudíž jej ve svých důsledcích nijak nenapadají".

Nejvyšší soud poukazuje na návaznost obou právních otázek, pro které bylo připuštěno dovolání, jelikož podle něj pouze v případě, jestliže nemovitosti převzal stát bez právního důvodu, se lze (a má smysl) zabývat řešením otázky změny žaloby. Je-li z přezkumu v dovolacím řízení vyloučen závěr odvolacího soudu o tom, že v daném případě nemovitosti stát nepřevzal bez právního důvodu, protože stěžovatelky v dovolání tento závěr odvolacího soudu nenapadly, pak Nejvyšší soud považuje pro danou věc za právně bezvýznamné zabývat se odvolacím soudem vyslovenou nutností změny žaloby právě pro převzetí nemovitostí státem bez právního důvodu. Z uvedených důvodů závěrem konstatuje, že v daném případě musí nutně platit tvrzení odvolacího soudu, že stát nemovitosti bez právního důvodu nepřevzal a pro tento případ žádná změna žaloby v úvahu nepřipadá a není na místě o ní uvažovat.

Bylo již uvedeno, že svou ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 242/96, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. února 1994, sp. zn. 10 Co 752/93, jakož i rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. července 1993, sp. zn. 5 C 108/92. Napadenými rozhodnutími se cítí být dotčeny na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti odmítají konstatování Nejvyššího soudu, podle kterého se "částečným souhlasem" s právními závěry odvolacího soudu k interpretaci skutkové podstaty přechodu nemovitostí na stát bez právního důvodu měly s těmito závěry ztotožnit úplně, a odmítají i tvrzení, že neuplatnily dovolání i ohledně této právní otázky. Dále vytýkají rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i rozhodnutím okresního a krajského soudu, tu skutečnost, že neaplikovaly právní předpisy restitučního charakteru v souladu s jejich účelem, přičemž poukazují na nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. prosince 1992, sp. zn. ÚS 597/92. Stěžovatelky dále ve své ústavní stížnosti spatřují pochybení soudu prvního a druhého stupně v nesprávné interpretaci pojmu tísně (a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. dubna 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93) a v nesprávné aplikaci § 5 o. s. ř.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal od Nejvyššího soudu vyjádření k předmětné ústavní stížnosti. Vyjádření, doručené Ústavnímu soudu dne 18. února 1997, vypracovala soudkyně senátu 3 Cdon Nejvyššího soudu. Uvádí se v něm, že Nejvyšší soud jako soud dovolací přezkoumal rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. února 1994, sp. zn. 10 Co 752/93, v rozsahu, ve kterém byl dovoláním napaden, přičemž v podrobnostech se odkazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, ve kterém je podrobně rozvedena aplikace dotčených ustanovení o. s. ř. Ve vyjádření je dále vysloveno přesvědčení, že napadenými rozhodnutími nemohlo dojít k porušení práv stěžovatelek, vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v důsledku čehož se Ústavnímu soudu navrhuje předmětnou ústavní stížnost zamítnout.

II. Podle ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 238/1995 Sb., je dovolání přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku, že je dovolání přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Dle názoru doktrinárního "vysloví-li odvolací soud přípustnost dovolání, musí tak učinit ve výroku svého rozhodnutí", přičemž "byla-li přípustnost dovolání vyslovena pro řešení jen některé právní otázky, je třeba tuto skutečnost rovněž vyjádřit ve výroku, popřípadě musí vyplývat alespoň z odůvodnění rozhodnutí" (J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996, s. 624).

Ustanovení § 155 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku, přičemž z ustanovení § 159 odst. 2 o. s. ř. plyne, že pouze tuto část rozhodnutí lze považovat za závaznou. Je to tudíž pouze výroková část rozsudku, která obsahuje vymezení hmotných, popřípadě procesních práv účastníků řízení. Funkcí odůvodnění je pak, jak upravuje § 157 odst. 2, 3 o. s. ř., rekapitulace řízení, rozbor skutečností, které považuje soud za prokázány a které nikoliv, hodnocení vykonaných důkazů, vypořádání se s důkaznými návrhy účastníků, jakož i přesvědčivé podání právního posouzení věci.

Bylo by v rozporu s účelem a smyslem výroku a odůvodnění rozsudku, pokud by uvedená ustanovení o. s. ř. byla interpretována v tom smyslu, že určité právo, resp. povinnost mohou být založeny rozsudkem v jeho výrokové části, přičemž jejich rozsah může být vymezen odůvodněním. V posuzované věci nota bene bez jakéhokoli poukazu na skutečnost, že argumenty ve prospěch připuštění dovolání mají být chápány zároveň ve smyslu vymezení rozsahu důvodů tohoto dovolání.

Postup soudů, kterým byla přípustnost dovolání vyslovena ve výroku rozsudku bez omezení, přičemž takovéto omezení jen pro určitou právní otázku je obsaženo v odůvodnění rozsudku nebo pouze z něj vyplývá, vytváří procesní nejistotu účastníků řízení, jeho následkem je neurčité vymezení obsahu a rozsahu práv a povinností účastníků řízení a ve svém důsledku umožňuje zúžení přiznaných procesních práv. Nutno jej proto považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům s poukazem na porušení principů spravedlivého procesu Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 242/96, zrušil.

Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí obecných soudů pouze z hlediska jejich souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Pokud je nálezem, zrušujícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů, pak pro posuzování právnosti rozhodnutí, která zrušenému rozhodnutí předcházela, platí princip subsidiarity, obsažený v § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.

Argumentace, obsažená v ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně, spočívá v odlišném názoru na interpretaci a aplikaci předpisů restitučního charakteru, zejména pojmu tísně a poučovací povinnosti soudů podle § 5 o. s. ř. Nálezem, zrušujícím rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 242/96, Ústavní soud vytváří procesní možnost, aby se s uvedenou argumentací v řízení o dovolání vypořádal Nejvyšší soud, jenž soustavu obecných soudů završuje. Z uvedeného důvodu byl návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. února 1994, sp. zn. 10 Co 752/93, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. července 1993, sp. zn. 5 C 108/92, podle § 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.

P o u č e n í : Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně 20. února 1997