III. ÚS 2530/07

Odůvodnění

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. září 2007, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 18. března 2008, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. června 2007 č. j. 9 Afs 21/2007-80, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2006 č. j. 30 Ca 48/2005-45, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. října 2006 č. j. 30 Ca 49/2005-56, jakož i rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2006 č. j. 30 Ca 50/2005-46. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s článkem 2 odst. 2 Listiny a dále byl porušen i článek 95 Ústavy ČR.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 28. prosince 2004 č. j. 5804/03/FŘ 110-0107, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 6. ledna 2005 č. j. 26/05/FŘ 110-0107 a č. j. 5817/03/FŘ 110-0107, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 6. ledna 2005 č. j. 27/05/FŘ 110-0107, byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti dodatečným platebním výměrům na daň z příjmů fyzických osob, vydaným Finančním úřadem v Blansku za zdaňovací období let 1996 a 1997. Dodatečnými platebními výměry byla na základě výsledků provedené daňové kontroly dodatečně vyměřena dle ust. § 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 ve výši 485 975,- Kč a daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1997 ve výši 227 695,- Kč. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 28. prosince 2004 č. j. 5818/03/FŘ110-0107, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 6. ledna 2005 č. j. 28/05/FŘ 110-0107, byl na základě odvolání stěžovatele změněn dodatečný platební výměr ze dne 13. května 2003 č. j. 44231/03/283912/3222, na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1998 ve výši 120 268,- Kč tak, že se stěžovateli za výše uvedené období dodatečně vyměřuje daň z příjmů fyzických osob ve výši 101 068,- Kč. Napadenými rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2006 č. j. 30 Ca 48/2005-45, ze dne 25. října 2006 č. j. 30 Ca 49/2005-56 a ze dne 4. října 2006 č. j. 30 Ca 50/2005-46, byly zamítnuty žaloby stěžovatele proti výše uvedeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. června 2007 č. j. 9 Afs 21/2007-80 byly zamítnuty kasační stížnosti stěžovatele proti výše uvedeným rozsudkům Krajského soudu v Brně.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v kasační stížnosti směřující proti výše uvedeným rozsudkům Krajského soudu v Brně namítal, že se krajský soud nevypořádal se všemi důkazy, které stěžovatel v řízení uplatňoval, což mělo za následek nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Konkrétně stěžovatel namítal - a tuto námitku zopakoval i v ústavní stížnosti - že krajský soud se nevypořádal se stěžovatelem navrhovanými důkazy k otázce zmatečnosti předchozího správního řízení, které bylo podle stěžovatele vedeno v rozporu se zákonem, neboť bylo vedeno společně se třetí osobou za stavu, kdy zákon takový postup nepřipouští. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud provedl a vypořádal se jen s těmi důkazy, které chronologicky bezprostředně souvisely s vydáním výše uvedených platebních výměrů Finančního úřadu v Blansku a na ně navazujících rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, avšak soud opomněl, že tyto výměry byly vydány v jednom správním řízení, jehož výsledkem bylo několik platebních výměrů. Krajský soud tedy postupoval tak, že provedl jen ty důkazy, které bezprostředně chronologicky souvisely s výše uvedenými správními rozhodnutími, a ostatní důkazy odmítl s tím, že se týkají jiných správních rozhodnutí a v řízení o přezkumu zákonnosti toho kterého správního rozhodnutí je irelevantní se jimi zabývat. Stěžovatel je toho názoru, že pokud je zřejmé, že správní orgány v předchozím správním řízení opakovaně postupovaly v rozporu se zákonem, zejména při opatřování důkazů do daňového řízení jako celku, z něhož vzešla celá řada rozhodnutí, pak k takto tvrzené skutečnosti měl Krajský soud v Brně provést všechny navržené důkazy a měl je také zohlednit při rozhodování, neboť z nich lze dovodit stěžovatelem namítanou zásadní vadu předchozích správních řízení, tedy to, že daňové řízení stěžovatele bylo vedeno společně se třetí osobou, a tedy nezákonně. Z napadených rozhodnutí podle stěžovatele ovšem není zřejmé, jak se Krajský soud v Brně s uvedeným zásadním tvrzením a navrženými důkazy vypořádal.

Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Ústavnímu soudu proto nepřísluší provádět přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích a z hledisek běžné zákonnosti. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v podstatě opakuje argumenty, které předestřel již v kasační stížnosti, totiž že krajský soud provedl pouze důkazy úzce se vážící k napadeným rozhodnutím správce daně, aniž by zohlednil další důkazy, jimiž měla být prokázána nezákonnost celého daňového řízení.

Zjišťování skutkového stavu cestou provádění a hodnocení důkazů je doménou obecných soudů, do níž Ústavní soud vstupuje výjimečně, a to v případech, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá vztah mezi provedenými důkazy, z nich vyvozeným skutkovým stavem a na něm vystavěným právním závěrem, nelze hovořit o libovůli v rozhodování, a tedy o porušení práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny. To platí též v případě, kdy obecný soud některý z navrhovaných důkazů neprovede, avšak v odůvodnění rozhodnutí vysvětlí důvody, které jej k odmítnutí důkazu vedly. V daném případě nelze odhlédnout od skutečnosti, že identickými námitkami stěžovatele vůči výše uvedeným rozsudkům Krajského soudu v Brně se již zabýval Nejvyšší správní soud, který v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že krajský soud při provádění důkazů nepochybil a že jeho rozhodnutí nejsou nesrozumitelná či nepřezkoumatelná. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí zevrubně zdůvodnil, proč krajský soud postupoval správně, když důkazy navržené stěžovatelem považoval za nepodstatné, a nad rozsah toho se rovněž vyjádřil k námitce stěžovatele stran vedení daňového řízení s další osobou. Ústavní soud považuje v tomto směru odůvodnění Nejvyššího správního soudu za dostatečné a neshledal důvodu, proč skutečnosti uváděné v rozsudku Nejvyššího správního soudu opakovat také ve svém rozhodnutí, resp. totožné námitky vznesené ve vztahu k rozhodnutím krajského soudu znovu vypořádávat. Ústavní soud proto uzavírá, že z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatele obsaženými následně v ústavní stížnosti zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud řádně odůvodnil, proč námitky stěžovatele neshledal důvodnými. Do závěrů tohoto soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces. Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodující ve správním soudnictví v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti. Napadenými rozhodnutími tedy k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.

Ohledně namítaného porušení článku 95 Ústavy ČR Ústavní soud dodává, že citované ustanovení přímo neupravuje ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantuje zásadní principy činnosti soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaného článku v Ústavě ČR.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2008

Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu