III. ÚS 2532/07

Odůvodnění

Dne 25. 10. 2007 obdržel Ústavní soud námitku podjatosti směřující proti soudcům III. senátu Ústavního soudu, který by měl rozhodovat o stížnostním návrhu České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě.

Stěžovatel v námitce poukazuje na skutečnost, že se zřetelem na poměr výše uvedených soudců k projednávanému případu lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti. Všichni tři soudci byli členy pléna Ústavního soudu, které přijalo dne 1. 11. 2005 stanovisko vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 477/2005 Sb. Stejně tak byli členy pléna Ústavního soudu, které téhož dne přijalo stanovisko vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 13/2006 Sb. Obě výše označená stanoviska řeší právní věc navrhovatele tím, že paušálně konstatují absenci naléhavého právního zájmu a vyslovují nemožnost obecnými právními prostředky se domáhat ochrany vlastnického práva v případě, že je účastník součástí církve. Ani jeden z uvedených soudců nevyužil svého práva odlišného stanoviska, jako to udělali v případě sdělení 477/2005 Sb. soudci M. V., E. W. a v případě sdělení č. 13/2006 Sb. M. V., E. W. a V. F.. V právním státě nelze připustit, aby konkrétní věc rozhodovali soudci, jejichž názorová orientace je negativně zaměřena proti stěžovateli, resp. proti předmětu projednávané věci.

Pavel Rychetský se měl dále v roce 1997 v opavské restauraci Koruna posmívat Německému řádu a České provincii Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě. Dle stěžovatelky je třeba vzít v potaz též tu skutečnost, že Pavel Rychetský byl od roku 1996 senátorem za Českou stranu sociálně demokratickou, přičemž v následujících letech zastával vrcholné politické funkce. Ve stejném období měli vrcholní členové téže strany, M. Z. a P. D., směřovat proti Řádu německých rytířů celou řadu negativistických výroků, přičemž Pavel Rychetský, jakožto ministr spravedlnosti těmto výrokům nezabránil.

Námitka podjatosti byla postoupena dotčeným soudcům k vyjádření, přičemž tito uvedli následující.

J. M. se v předmětné kauze za subjektivně podjatého nepovažuje. Nemá žádný specifický poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, jenž by mohl vzbudit pochybnosti o podjatosti. Skutečnost, že jakožto člen pléna Ústavního soudu se účastnil přijetí dvou stěžovatelem označených stanovisek pléna, není dle jeho mínění způsobilá vyvolat objektivní pochybnost o podjatosti.

J. M. ve svém vyjádření konstatoval, že k předmětu ústavní stížnosti ani k účastníkům řízení nemá žádný osobní vztah a necítí se být podjatý. Ve věci nebyl nijak činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.

Pavel Rychetský uvedl, že stěžovatele Řád bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě ani žádného jeho člena či představitele osobně nezná a nemá k nim, ani k projednávané věci vůbec žádný vztah. Způsob hlasování o stanoviscích pléna nemůže být důvodem pro vyloučení soudce z důvodu podjatosti. Ve městě Opava byl pravděpodobně jen jednou v životě, a to v roce 2002, kdy se konalo výjezdní zasedání vlády, jejímž byl členem. V každém případě se tam však, ani nikde jinde, "neposmíval" žádnému řádu a nevyslovoval závěry o možných výsledcích jejich soudních sporů. Naopak je obecně známo, že v době, kdy se vedla veřejná debata o judikatuře ohledně vracení majetku konfiskovaného na základě tzv. Benešových dekretů, odmítal jakékoli snahy politiků o legislativní či politické řešení s tím, že rozhodnutí je věcí moci soudní a nikoli moci výkonné či zákonodárné.

Ústavní soud zaslal vyjádření dotčených soudců stěžovateli k replice a stanovil mu lhůtu 30 dnů, v níž mohl na uvedené reagovat. Této lhůty stěžovatel nevyužil.

Podle ustanovení § 36 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, mimo jiné, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

Dosavadní judikatura Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, spočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Ústavní soud již v minulosti také poznamenal, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 371/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, nález č. 121, str. 255).

Jinak řečeno, pochybnosti o nepodjatosti rozhodujícího soudce nelze zakládat pouze na subjektivních pochybnostech účastníka řízení či subjektivních pocitech soudce, ale musí být určitým způsobem objektivizovány tak, že existují a účastníkem jsou tvrzeny určité objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce zpochybněna. Všech tří soudců se týkala námitka, dle níž by měli být vyloučeni z rozhodování v předmětné věci již z toho důvodu, že se účastnili přijímání výše citovaných stanovisek pléna. S touto argumentací se však nelze ani v nejmenším ztotožnit. Ze skutečnosti, že si v případě tzv. restituční tečky nepodali soudci odlišné stanovisko, nelze dovozovat jejich předpojatý vztah k projednávané věci. Přijaté stanovisko nevyjadřovalo negativní vztah k církevnímu majetku či dokonce ke stěžovateli, ale zabývalo se otázkou, zda je možné se v obecné rovině domáhat konfiskovaného majetku občanskoprávní cestou. Dovedeme-li námitku stěžovatele k závěrům ad absurdum, byli by z projednávaného případu v podstatě vyloučeni všichni soudci Ústavního soudu, neboť i ti soudci, kteří vyjádřili ve vztahu ke stanoviskům svůj odlišný právní názor, jsou přijatými stanovisky vázáni. V zásadě tedy nelze očekávat, že by projednání případu soudním senátem v jiném složení mělo jakýkoli dopad na projednávaný případ. Co se týče dalších námitek směřovaných vůči P. R., je nutno konstatovat, že tyto nepřekračují rovinu subjektivního tvrzení, přičemž nelze dohledat skutečnosti, které by jej objektivizovaly. Za objektivní nelze považovat to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně existují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že je soudce nadán zaujatým vztahem k projednávané věci. Pokud stěžovatel brojí proti způsobu, jakým se k restitucím majetku vyjadřovali předchozí představitelé výkonné moci, je třeba uvést, že Ústavní soud již v několika předešlých rozhodnutích (např. usnesení ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 16/06, nebo ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 14/06) uvedl, že aktivity politiků směřující k ovlivnění rozhodnutí soudů jsou v podmínkách právního státu nepřípustné. Odpovědnost za tyto projevy však nelze přiřknout P. R., byť by se v té době nacházel ve funkci ministra spravedlnosti. Z uvedených důvodů čtvrtý senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že podmínky pro vyloučení soudců J. M., J. M. a P. R. z projednání a rozhodování věci dle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nejsou dány, pročež rozhodl, jak je uvedeno ve výroku.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2008

Michaela Židlická v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 12. září 2007 (podanou k poštovní přepravě dne 26. září 2007) napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o její žalobě na určení vlastnického práva k nemovitostem, s tvrzením, že jejich vydáním byla dotčena na svých základních právech zakotvených čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podáním ze dne 19. října 2007, doručeným Ústavnímu soudu dne 25. října 2007, vznesla stěžovatelka námitku podjatosti soudců Jana Musila, Jiřího Muchy a Pavla Rychetského. Usnesením ze dne 24. ledna 2008 č. j. III. ÚS 2532/07-32 rozhodl IV. senát Ústavního soudu, dle rozvrhu práce příslušný k rozhodnutí o námitkách podjatosti soudců III. senátu Ústavního soudu, že soudci Jan Musil, Jiří Mucha a Pavel Rychetský nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2532/07. Ze spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 10 C 225/98, který si Ústavní soud k posouzení ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 20. června 2007 č. j. 56 Co 315/2006 podala stěžovatelka dne 26. září 2007 dovolání (č. l. 318 a násl. spisu okresního soudu). S ohledem na to, že Okresní soud v Bruntále ihned vyhověl žádosti Ústavního soudu o zaslání spisu, nebyly dosud učiněny všechny úkony podle ust. § 241b o. s. ř. a dovolání dosud nebylo předáno Nejvyššímu soudu, nebylo o něm dosud ani rozhodnuto.

K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, str. 79]. Podle tohoto principu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky], tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve poté, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech fyzické nebo právnické osoby konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho působnosti. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění novely provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinné od 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup Nejvyššího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Posledně uvedený případ znamená, že v případě, kdy fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek neuplatnila, nelze za takové situace ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatelka mimořádný opravný prostředek uplatnila a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je jí, podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění citované novely, zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.

Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, v případě, kdy stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze poté ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout z důvodu její opožděnosti. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není důvod, neboť i za situace, kdy by dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost. V dané věci stěžovatelka podala dovolání i ústavní stížnost. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by tak pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání. K tomu však, jak je ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, takže podání ústavní stížnosti je za dané situace předčasné.

Na druhou stranu odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by s dovoláním neuspěla, budou moci případně zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci, Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2008

Pavel Rychetský v. r. soudce zpravodaj