Ústavní soud rozhodl dne 29. září 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 37/2010 ze dne 15. 6. 2010, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 8 odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
Napadeným rozhodnutím, jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh, byla s podrobným odůvodněním zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 5 T 19/2010 ze dne 20. 5. 2010, jímž bylo rozhodnuto tak, že podle § 71 odst. 5 tr. řádu se stěžovatel, který byl vzat do vazby rozhodnutím ze dne 27. 4. 2009 podle § 68 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř., nadále ponechává ve vazbě z téhož důvodu, současně se zamítají jeho žádosti ze dne 19. 4. 2010 a 19. 5. 2010 o propuštění z vazby a podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. ř. se nepřijímají nabídky záruk jmenovaných osob, nepřijímá se písemný slib stěžovatele a vazba se nenahrazuje dohledem probačního úředníka. Proti tomuto rozhodnutí směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obdobně jako v opravném prostředku proti rozhodnutí soudu I. stupně tvrdí vadný zákonu neodpovídající postup policejních orgánů v přípravném řízení v jeho trestní věci, který konkretizuje, a s poukazem na něj dovozuje, že policejní orgány a dozorující státní zastupitelství obešlo ustanovení § 166 tr. ř., upravující skončení vyšetřování. Podáním obžaloby bylo ukončeno přípravné řízení a formálně tak byla zachována lhůta pro další trvání jeho vazby (§ 71 odst. 9 tr. řádu). Nezákonným postupem orgánů činných v trestním řízení tak došlo k jeho ponechání ve vazbě a faktickému nezákonnému prodloužení vazby. Z těchto a dalších ve stížnosti uvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a propuštění z vazby na svobodu. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele napadeným vazebním rozhodnutím Ústavní soud nezjistil. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, jež Ústavní soud považuje za ústavně konformní, vysvětlil proč i dle jeho názoru je dána existence vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. Dostatečně také reagoval na námitky stěžovatele vznášené v zásadě i nyní v ústavní stížnosti poukazem na to, že tyto námitky týkající se údajných nedostatků v průběhu přípravného řízení nejsou významné v otázkách rozhodování o vazbě, spíše jde o námitky vztahující se k případnému vrácení věci státnímu zástupci k došetření. V poměru k těmto námitkám připomíná Ústavní soud zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Na zdůvodnění napadeného rozhodnutí soudu tak možno odkázat a uzavřít, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Za tohoto stavu byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2010
Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu