Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)

Spisová značka

III. ÚS 256/02

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 15. 5. 2002Zpravodaj: Ševčík VlastimilTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2002:3.US.256.02
Další údaje
Navrhovatel: STĚŽOVATEL - FONapadený akt: rozhodnutí soudu rozhodnutí souduPodání: 25. 4. 2002

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

ÚS 256/02

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. K. M., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2000, sp. zn. 22 Co 135/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. září 1999, sp. zn. 18 C 152/95, mimo ústní jednání dne 15. května 2002 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, svěřenou k poštovní přepravě Ústavnímu soudu dne 24. dubna 2002, napadl stěžovatel ve své občanskoprávní věci (o vyklizení bytu) pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. září 1999 (18 C 152/95-73) ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2000 (22 Co 135/2000-95) a tvrdil, že oba označené obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z obsahově shodných čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Aniž by svá tvrzení stran porušení ústavně zaručených práv blíže rozvedl (odůvodnil), stěžovatel, který včasnost své ústavní stížnosti odvíjí ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (ten dovolání stěžovatele odmítl), navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle zjištění Ústavního soudu (č. l. 4 spisu Ústavního soudu) rozsudek Městského soudu v Praze vešel do právní moci dnem 11. 10. 2000, zatímco ústavní stížnost proti němu (a jemu předcházejícímu rozhodnutí obecného soudu I. stupně), jak bylo již dříve uvedeno, byla podána dne 24. dubna 2002, tedy očividně po lhůtě stanovené pro její podání zákonem (§ 72 odst. 2 zákona) a tedy za okolností vylučujících její meritorní přezkum.

Tvrzení stěžovatele, že zákonná lhůta je dodržena, vzhledem k tomu - řečeno stručně - že dovolací soud "záležitost meritorně neprojednal", navzdory tomu, že "jsou zde dány důvody dovolání", nemá oporu ani ve skutkovém stavu věci ani v zákoně. V této souvislosti zcela postačí stěžovatele odkázat na rozhodovací důvody dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. prosince 2001 - 28 Cdo 1075/2001-127) vyložené v odůvodnění jeho rozhodnutí, z nichž zřetelně ve shodě s ustálenou judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu důvody nepřípustnosti dovolání vyplývají (absence právně závazného názoru v meritu věci).

Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako opožděná a o ní jako o nepřípustné rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 15. května 2002

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací