III. ÚS 2566/19

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno zejména jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť soudy v jejich věci stranily žalovaným (nyní vedlejším účastníkům) a ve věci rozhodoval vyloučený soudce (resp. vyloučení soudci). Okrajově stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají též průtahy v řízení.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů, aby vedlejším účastníkům byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit stěžovatelům částku 12 000 Kč s úrokem z prodlení představující náhradu škody - zjednodušeně vyjádřeno - za poškozenou výmalbu v bytě (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). Stěžovatelé totiž podle soudu neprokázali, že to bylo právě provádění rekonstrukce bytu vedlejších účastníků, co způsobilo skvrny výmalby a její popraskání v bytě stěžovatelů. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil, když se zcela s jeho závěry ztotožnil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok).

Argumentace stěžovatelů

3. Stěžovatelé prioritně v ústavní stížnosti namítají, že řízení nebylo vedeno nestranně, v jejich věci rozhodovali vyloučení soudci, kteří nesprávně hodnotili soudem prováděné důkazy. Řízení trvalo nepřiměřeně dlouho a stěžovatelům byla uložena povinnost uhradit vedlejším účastníkům nepřiměřeně vysokou náhradu nákladů řízení.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve věci stěžovatelů neshledal.

8. Uzavřely-li soudy, že není důvod pochybovat o nepodjatosti soudců, kteří o žalobě stěžovatelů rozhodovali, pak tento závěr je podle Ústavního soudu zcela přijatelný. Stěžovatelé podjatost předsedkyně senátu prvostupňového soudu dovozují mimo jiné z toho, že místopředseda obvodního soudu je publikačně činný v časopisech vydávaných na základě edičního plánu, na němž se podílí mimo jiné i vedlejší účastník. Jako místopředseda pak podle stěžovatelů může mít na předsedkyni senátu rozhodujícího věc stěžovatelů vliv. Takto vágní formulace námitky podjatosti však postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr, stejně jako úvaha, že soudci obvodního soudu a městského soudu se navzájem znají nebo že o v pořadí druhém odvolání stěžovatelů rozhodoval městský soud v jinak složeném senátu, než o odvolání prvním (ani tuto část námitky stěžovatelé přitom dostatečně věcně nerozvádí).

9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nedostatečně argumentačně rozvíjejí svojí v podstatě jedinou věcnou námitku, že soudy nesprávně hodnotily stěžovateli předkládaný znalecký posudek. Jsou to ale přitom sami stěžovatelé, kdo v ústavní stížnosti výslovně uvádějí, že je takřka nemožné přesně určit, kdy která prasklina na výmalbě jejich bytu vznikla. Na tom se přitom v podstatě shodl jak znalec ustanovený soudem, tak právě znalec oslovený stěžovateli. Soudy ve věci stěžovatelů nepřehlédly, že tito si primárně stěžovali na nepořádek v domě, až později přišli s tvrzením, že jim rekonstrukce bytu vedlejších účastníků poničila výmalbu v bytě.

10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti rovněž nedostatečně věcně specifikují, proč by vedlejším účastníkům neměla být přiznána náhrada nákladů řízení. Prosté tvrzení, že vedlejší účastníci zmařili soudem nařízenou mediaci, aniž by toto tvrzení opět dostatečně specifikovali, je samo o sobě nedostatečné. Naopak z prvostupňového rozhodnutí je zjevné, že obvodní soud se účelností jednotlivých položek náhrady nákladů v řízení požadovaných vedlejšími účastníky podrobně zabýval a tyto také krátil.

11. Uvádějí-li stěžovatelé v ústavní stížnosti, že řízení před obecnými soudy trvalo nepřiměřeně dlouho, pak přehlížejí, že požadavkem upínajícím se k délce řízení, tj. s návrhem, aby Ústavní soud po zjištění nedůvodných průtahů přikázal příslušnému soudu v těchto průtazích nepokračovat a ve věci neprodleně jednat, by se Ústavní soud zajisté zabýval ve smyslu své konstantní judikatury, souhrnně vyložené např. v nálezu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151), u řízení, které před obecnými soudy ještě probíhá (tzn. doposud nebylo skončeno). Za stavu, kdy již předmětné soudní řízení pravomocně skončilo, se však Ústavní soud stěžovateli namítanými průtahy zabývat nemohl [srov. k tomu např. usnesení ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2981/07 (U 1/48 SbNU 961)]. Bylo by totiž značně nelogické a odporující zájmům stěžovatelů, aby z důvodu průtahů v soudním řízení Ústavní soud zrušil již vydané rozhodnutí a fakticky by tak způsobil další prodlužování řízení.

12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelům zaručená ústavním pořádkem, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2019 Josef Fiala v. r. předseda senátu

Odůvodnění

Návrhem doručeným dne 8. 8. 2019 vznesli stěžovatelé námitku podjatosti podle § 37 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podjatost všech soudců III. senátu Ústavního soudu k projednání jejich ústavní stížnosti poté, co byli akceptačním dopisem informováni o složení senátu, který bude rozhodovat v jejich věci. Podle stěžovatelů soudci III. senátu v usnesení ze dne 18. 12. 2018 o jiné ústavní stížnosti stěžovatelky (sp. zn. III. ÚS 3779/18) použili v odůvodnění negativní hodnotící výroky o její osobě, na což stěžovatelka reagovala stížností ze dne 19. prosince 2018. V další věci stěžovatelky (sp. zn. III. ÚS 3321/16) soudce zpravodaj Radovan Suchánek do podání stížnosti nerozhodl ani o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, ačkoliv to navrhla již dne 5. října 2016; tuto ústavní stížnost III. senát odmítl usnesením ze dne 29. ledna 2019, dříve než stěžovatelka zareagovala na poučení předsedy Ústavního soudu ve sdělení o vyřízení její stížnosti (sp. zn. SPR. ÚS 953/18) námitkou podjatosti soudců III. senátu. Důvody odmítnutí této ústavní stížnosti přitom neměly podle stěžovatelky ústavněprávní relevanci. Proto jsou stěžovatelé přesvědčeni, že III. senát vůči ní zastává nepřátelský postoj a neskýtá záruku nestranného rozhodování ani v jiné její věci. Soudce Radovan Suchánek se navíc kriticky vymezil proti hodnocení Ústavního soudu předsedou této instituce, což by ve spojení s dřívější stížností na postup III. senátu mohlo rovněž vést k újmě stěžovatelky. Nadto je stěžovatelka přesvědčena, že její věcí by se měl zabývat senát obeznámený s případem prostřednictvím jiné ústavní stížnosti (sp. zn. IV. ÚS 1835/19) proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v téže věci. K námitce podjatosti se vyjádřil soudce Jiří Zemánek, který uvedl, že jeho rozhodování ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 3779/18 a III. ÚS 3321/16 nebyla vedena negativním postojem k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, které ani osobně nezná; nevidí objektivní důvod pro své vyloučení. Soudce Josef Fiala uvedl, že námitku nepovažuje za důvodnou, neboť je založena jen na dojmu stěžovatelky vyvolaném neúspěchem v předchozích řízeních, avšak bez reálného podkladu, neboť jeho postoj nebyl ovlivněn žádnými skutečnostmi vyvolávajícímu pochybnosti o nepodjatosti, a to s ohledem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům a k jejich zástupcům. Návrh na projednání věci jiným senátem, v rozporu s rozvrhem práce senátem, který je s věcí již seznámen, považuje soudce Josef Fiala za zásah do základního práva na zákonného soudce. Rovněž soudce Radovan Suchánek uvedl, že námitka je založena na pouhých domněnkách stěžovatelé bez reálného základu. Stížností stěžovatelky nebyl v dřívějším rozhodování nijak ovlivněn, o dřívějších úvahách o vznesení námitky podjatosti se pak dozvěděl teprve nyní. Zmiňuje-li stěžovatelka reakci na kritiku předsedy Ústavního soudu, je soudce Radovan Suchánek přesvědčen, že využil svobodu projevu v ústavních mezích, v žádné souvislosti s osobou stěžovatelky (stěžovatelů).

Podle § 10 odst. 1 rozvrhu práce Ústavního soudu na období od 1. ledna 2019, ve znění účinném od 1. září 2019, je příslušný k rozhodnutí IV. senát, který dospěl k závěru, že nejsou naplněny podmínky pro vyloučení soudců III. senátu. Podle § 36 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu je soudce Ústavního soudu vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti; z týchž důvodů může námitku podjatosti vznést i účastník řízení (§ 37 zákona o Ústavním soudu). V daném případě nemohou vzniknout pochybnosti o podjatosti uvedených soudců pro jejich dřívější rozhodování o jiných ústavních stížnostech stěžovatelky, natož v intenzitě, která by mohla vést k závěru o nutnosti jejich vyloučení. Určující jsou zejména objektivní okolnosti svědčící pro vyloučení soudce, tedy jak se jeví navenek jeho poměr k věci, účastníkům či vedlejším účastníkům anebo k zástupcům, přičemž není podstatné, zda tento poměr skutečně (prokazatelně) existuje. Dřívější rozhodování o návrhu téhož účastníka, ani případná stížnost účastníka proti rozhodnutí, však bez dalšího důvod pro vyloučení nezakládá, stejně jako osobní (profesní) vztah k jinému soudci Ústavního soudu. Stejně tak nemohou být důvodem pro vyloučení ani okolnosti, spočívající v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo rozhodování v jiných věcech. Na základě výše uvedených důvodů rozhodl IV. senát Ústavního soudu podle § 37 a 38 odst. 1 věty druhé zákona o Ústavním soudu tak, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2019

Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu