III. ÚS 2575/12

Odůvodnění

I. V ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 10. 7. 2012, napadá stěžovatelka obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva a svobody ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.

Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených rozhodnutí obou obecných soudů s poukazem na údajné porušení § 157 odst. 2 o. s. ř., k němuž mělo dojít tím, že se oba obecné soudy v napadených rozhodnutích nedostatečně vypořádaly s její procesní obranou a nevzaly v úvahu skutková zjištění vyplývající z provedených důkazů, která měla potvrzovat správnost tvrzení stěžovatelky, že v odběrném místě obce Ú. nemohla dosahovat v předmětném období, tj. od 12. 2. 2007 do 1. 8. 2007 spotřeba vody, dodávané z veřejné vodovodní sítě žalobcem - Vodovody a kanalizace Mladá Boleslav (dále jen "žalobce") k zavlažování okrasné zahrady stěžovatelky o výměře 1036 m2 automatickým závlahovým systémem, výši žalobcem fakturované částky 78 621,50 Kč, tedy hodnoty spotřeby vody několikanásobně přesahující průměrnou spotřebu v odběrném místě ve srovnatelném období.

Stěžovatelka poukazuje na monopolní postavení žalobce jako dodavatele tohoto životně důležitého zdroje vody, který údajně zneužil svého postavení na trhu dodávek pitné vody v daném území k tomu, aby jím fakturovaná částka za množství odebrané vody z veřejné vodovodní sítě nemohla být stěžovatelkou jako odběratelem objektivně kontrolovatelná, neboť osazení, údržbu a přezkoušení správnosti vodoměru v odběrném místě odběratele je v přímé dispozici pouze žalobce. Toto "nerovné postavení" tak podle názoru stěžovatelky fakticky znemožňuje i úspěšnou reklamaci množství odebrané pitné vody, neboť na možnost postupovat při reklamaci podle ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 274/2001 Sb., nebyla stěžovatelka ze strany žalobce upozorněna.

Závěrem stěžovatelka uvádí, že z opatrnosti předmětnou ústavní stížnost podává souběžně s dovoláním. II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 17. 10. 2011 č. j. 12 C 350/2008-155 vyhověl žalobě žalobce a uložil stěžovatelce zaplatit mu částku 78 621,50 Kč z titulu fakturované ceny odebrané pitné vody včetně příslušného úroku z prodlení a náhradu nákladů řízení.

Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný Městský soud v Praze. Označený odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 28. 3. 2012 č. j. 54 Co 54/2012-178 souhlasil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s právním závěrem z nich vyvozeným, a zdůraznil, že stěžovatelka neprokázala, že výpočet jí odebrané pitné vody za předmětné fakturované období byl nesprávný, resp. že vodoměr instalovaný na odběrném místě v obci Ú. žalobcem byl vadný, přičemž k prokázání této zásadní skutečnosti stěžovatelka nevyužila možnost uvedenou v ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 274/2001 Sb.

Ústavní soud dříve, než může přistoupit k meritornímu posouzení projednávané ústavní stížnosti, vždy zkoumá, jestli jsou v předmětné věci splněny podmínky a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Především je třeba říci, že koncepce ústavního soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (i jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli z hlediska zákonnosti. Nezbytným předpokladem pro náležité plnění povinností Ústavním soudem je ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Není tedy přípustné, aby v konkrétní věci nastal zcela nežádoucí stav "dvojkolejnosti" řízení, kdy by stejnou věc souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly jak příslušný orgán veřejné moci, tak i Ústavní soud. Je tomu tak proto, že mezi základní atributy ústavní stížnosti patří požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své judikatuře vychází konstantně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí, v nichž protiústavnosti nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 62/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243 a násl., rovněž na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud je oprávněn rozhodovat pouze o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, ale potud, že musí jít o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své praxi v celé řadě případů odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou, pokud sice existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla skončena, ale vrácena, resp. postoupena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení, a to s odkazem na zásadu subsidiarity, tak i na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 206/04, III. ÚS 519/04, I. ÚS 27/05 a řada dalších, dostupných rovněž na http://nalus.usoud.cz). V projednávané věci podala stěžovatelka ústavní stížnost za situace, kdy Nejvyšší soud ČR dosud o jejím dovolání nerozhodl. I když tedy stěžovatelka nemůže vědět, zda její mimořádný opravný prostředek bude shledán přípustným či nikoli, je zjevné, že možnosti podat tento mimořádný opravný prostředek využila. Z tohoto důvodu je nezbytné považovat podané dovolání za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není. Obiter dictum lze dodat, že pokud by se stěžovatelka domnívala, že rozhodnutím dovolacího soudu budou porušena její základní práva, nic jí nebude bránit v tom, aby proti takovému rozhodnutí podala ústavní stížnost. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2012

Jan Musil v. r. soudce zpravodaj