Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu P. F., zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem, se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2014 č. j. 7 Tdo 1297/2013-75, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
I. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, kterým mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a 2, článku 38 odst. 2 a článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví dle článku 11 odst. 1 Listiny.
II. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl společně s dalšími dvěma obviněnými trestně stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 252a odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Uvedeného trestného činu se měli obvinění (zkráceně řečeno) dopustit tím, že nejméně v době od 3. července 2007 do 6. června 2008 po předchozí domluvě a instrukcích od Ing. J. B., v úmyslu získat možnost bezproblémově disponovat s obrazem "Severní krajina", jehož autorkou je M. Č. tvořící pod jménem Toyen, o němž všichni věděli, že je kradený a že je evidován ve veřejně přístupném informačním systému hledaných a odcizených uměleckých děl, se rozhodli nabídnout poškozeným uzavření smlouvy o finančním vyrovnání, jejímž obsahem byl závazek poškozených nezpochybňovat původ a vlastnictví obrazu "Severní krajina", přičemž jim za takový úkon nabízeli částku ve výši 2.000.000,- Kč, resp. 1.800.000,- Kč, a v případě, že poškození nebudou smlouvu akceptovat, odmítli jim sdělit, kde se obraz nachází a kdo ho má v držení.
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 22. října 2012 sp. zn. 2 T 6/2010 byli všichni obvinění podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěni obžaloby.
Odvolání státního zástupce proti rozsudku nalézacího soudu Krajský soud v Praze zamítl usnesením ze dne 26. března 2013 sp. zn. 13 To 24/2013 jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce podle § 265d odst. 1 písm. a) trestního řádu dovolání v neprospěch stěžovatele a jeho spoluobviněných. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že je naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. 1) alinea druhá trestního řádu, a proto usnesením ze dne 9. dubna 2014 č. j. 7 Tdo 1297/2013-75 zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2013 sp. zn. 13 To 24/2013 a zrušil i rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 22. října 2012 sp. zn. 2 T 6/2010. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Benešově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Stěžovatel má za to, že postupem Nejvyššího soudu bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že dovolací soud překročil rozsah přezkumu vymezeného trestním řádem, tím, že revidoval skutková zjištění učiněná soudy prvního a druhého stupně, přezkoumával jimi provedené dokazování a na základě toho dospěl k novým skutkovým zjištěním. Podle stěžovatele Nejvyšší soud rovněž pochybil, když provedl důkazy v neveřejném zasedání, čímž měl porušit princip ústnosti a bezprostřednosti. Důkazy provedené v hlavním líčení svědčící ve prospěch obviněných přitom, jak se stěžovatel domnívá, dovolací soud pominul nebo bagatelizoval. Stěžovatel zastává názor, že dovolací soud svým výkladem ustanovení § 252a odst. 1 trestního zákona zasáhl do jeho práva vlastnit majetek. Namítá rovněž, že dovolací soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a navíc nerespektoval zásadu ultima ratio.
IV. Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda stížnost obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty.
Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). V. Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stížnost míří proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byla zrušena rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně a věc byla navrácena nalézacímu soudu k novému projednání. V době podání ústavní stížnosti tedy nebylo trestní řízení v projednávané věci pravomocně skončeno, nýbrž věc má opakovaně projednávat soud prvního stupně. Z uvedeného vyplývá, že trestní řízení doposud nebylo meritorně skončeno a bude dále probíhat před obecnými soudy. Z toho je třeba dovodit, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je proto nepřípustná.
Nepřípustnost ústavní stížnosti přitom nemůže změnit ani tvrzení stěžovatele, že trestní stíhání poškozuje jeho dobrou pověst v uměleckých a obchodních kruzích a negativně ovlivňuje jeho osobní a rodinný život. Z obsahu ústavní stížnosti nelze dovodit naplnění podmínek dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a Ústavní soud proto nemohl aplikovat žádnou z výjimek daných citovaným ustanovením.
S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2015 Jan Musil v. r. soudce zpravodaj