Ústavní soud rozhodl dne 12. března 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ing. A. P. LL.M., zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, AK se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2014 č. j. 1 As 75/2014-42 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014 č. j. 10 A 66/2014-15, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. V ústavní stížnosti ze dne 4. 8. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 5. 8. 2014, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu podle § 82 s. ř. s. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka absolvovala vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu na Panevropské vysoké škole práva v Bratislavě a dne 21. 3. 2014 požádala Českou advokátní komoru o zápis do seznamu advokátních koncipientů. V odpovědi ze dne 24. 3. 2014 sp. zn. 02-1637/14 Česká advokátní komora stěžovatelce sdělila, že ji do seznamu zapisovat nebude, neboť nedisponuje potřebným vysokoškolským vzděláním vyžadovaným pro výkon advokacie podle § 37 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Česká advokátní komora dále poukázala na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1475/2013 (které nesprávně označila jako sp. zn. 30 Cdo 1775/2013), a jemu předcházející rozhodnutí obecných soudů v obdobné věci, jako byla věc stěžovatelky. Přes poučení Českou advokátní komorou v odpovědi ze dne 24. 3. 2014 sp. zn. 02-1637/14 se stěžovatelka proti zásahu žalované, spočívajícím v nezapsání do seznamu advokátních koncipientů, bránila podle § 82 s. ř. s. správní žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "správní soud"). Dne 13. 5. 2014 usnesením č. j. 10 A 66/2014-15 správní soud žalobu stěžovatelky odmítl. Uvedl, že k projednání věci jsou podle ustálené judikatury příslušné soudy jednající v občanském soudním řízení, a stěžovatelku poučil, že se může domáhat nápravy podáním žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 1 ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení. Stěžovatelka napadla usnesení správního soudu ze dne 13. 5. 2014 č. j. 10 A 66/2014-15 kasační stížností, v níž tvrdila především jeho nepřezkoumatelnost. Dne 2. 7. 2014 rozsudkem č. j. 1 As 75/2014-42 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost stěžovatelky proti usnesení správního soudu ze dne 13. 5. 2014 č. j. 10 A 66/2014-15 jako nedůvodnou zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky II a III). Podle kasačního soudu měl správní soud stěžovatelce v napadeném rozhodnutí lépe a náležitě vysvětlit, k jakým závěrům ohledně věcné příslušnosti dospěl, a poukázat na soudní rozhodnutí, v nichž byly relevantní úvahy vysloveny. Tento dílčí nedostatek odůvodnění však dle názoru kasačního soudu neměl vliv na přezkoumatelnost rozhodnutí správního soudu. Nápravy proti nezapsání do seznamu advokátních koncipientů se podle § 55b odst. 1 zákona o advokacii lze domáhat u soudů v občanském soudním řízení podle § 7 odst. 3 o. s. ř. III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými soudními rozhodnutími byl porušen čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen Ústava), a čl. 26, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Byla toho názoru, že Česká advokátní komora nezákonně a svévolně zasáhla do jejího práva na svobodný výkon povolání, resp. jí výkon tohoto práva znemožnila, když ji odmítla zapsat do seznamu koncipientů, ačkoliv dle jejího přesvědčení splnila kvalifikační předpoklady. Polemizovala s názorem obecných soudů na uznatelnost vysokoškolského vzdělání v magisterském studijním programu na Panevropské vysoké škole práva a opakovala, že postup České advokátní komory byl nezákonný. Nesouhlasila též s ustálenou judikaturou obecných soudů, dle níž projednání žaloby na ochranu práv žadatele proti nezapsání do seznamu advokátních koncipientů náleží do pravomoci obecných soudů podle občanského soudního řádu, a opakovaně tvrdila, že její správní žaloba podaná podle § 82 s. ř. s. měla být správními soudy projednána. Stěžovatelka opakovala své tvrzení o nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení správního soudu ze dne 13. 5. 2014 č. j. 10 A 66/2014-15 a polemizovala se způsobem, jakým kasační soud toto její tvrzení posoudil.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatelka se dovolávala práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a tvrdila, že postupem správního soudu a kasačního soudu jí byla odňata možnost domáhat se ochrany před - dle jejího přesvědčení nezákonným - postupem České advokátní komory, která ji nezapsala do seznamu advokátních koncipientů.
V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu není absolutní, ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatelky - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svou podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmějí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl, a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
V případě stěžovatelky správní soud její žalobu odmítl projednat s odůvodněním, že k projednání její věci jsou podle ustálené judikatury příslušné soudy jednající v občanském soudním řízení. Ústavní soud je toho názoru, že stávající a v případě stěžovatelky i aplikovaná zákonná úprava procesních podmínek ochrany práva na zápis do seznamu advokátních koncipientů v systému správního soudnictví základní právo stěžovatelky na přístup k soudu sice omezuje, nikoliv ovšem neústavním způsobem, tedy tak, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva (srov. čl. 4 odst. 4 Listiny). Dospěl-li správní soud k závěru, že k projednání věci jsou podle ustálené judikatury příslušné soudy jednající v občanském soudním řízení, a stěžovatelku poučil, že se může domáhat nápravy podáním žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 1 ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení, a své rozhodnutí řádně odůvodnil, nelze v tom spatřovat jakýkoliv zásah do základních procesních práv stěžovatelky.
Stran poukazu stěžovatelky na článek 36 odst. 1 Listiny je třeba vzít v úvahu, že toto ustanovení stanoví podmínku domáhat se svého práva "stanoveným postupem". V daném případě tímto "stanoveným postupem" nutno rozumět především postup souladný se soudním řádem správním (srov. zejména jeho ustanovení § 85) a s občanským soudním řádem. Tento zákonný postup stěžovatelka přes dostatečné poučení Českou advokátní komorou, správním soudem i kasačním soudem, nerespektovala, a tudíž musela po právu snášet důsledky z toho plynoucí.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2015
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu