III. ÚS 261/24

Odůvodnění

I. Ústavnímu soudu byl dne 26. 1. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Vedlejší účastníci se žalobou proti stěžovateli domáhali omluvy a náhrady nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout v souvislosti s jejich vystěhováním z domu určeného k demolici. Krajský soud v Ostravě v pořadí čtvrtým rozsudkem (tři předchozí zrušil odvolací soud; proti třetímu zrušujícímu rozsudku se stěžovatel bránil dovoláním a následně i ústavní stížností odmítnutou usnesením ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 2640/16) ze dne 23. 7. 2020 č. j. 23 C 310/2007-1119, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 7. 2020, č. j. 23 C 310/2007-1145, žalobu v části, v níž se vedlejší účastníci domáhali omluvy, zamítl (výrok I). Krajský soud dále vedlejším účastníkům přiznal nárok na náhradu újmy v nižším než žalobou požadovaném rozsahu (výroky II a III). Odvolací Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 4. 2021 č. j. 1 Co 1/2021-1175, uvedené výroky prvoinstančního rozhodnutí zrušil v části týkající se neznámých dědiců E. Ž. a F. Ž. a ve vztahu k nim řízení zastavil. Vrchní soud dále změnil rozsah přiznaného nároku na náhradu újmy a stěžovateli uložil povinnost omluvit se zbývajícím žalobcům. Vedlejší účastníci proti rozsudku podali dovolání, které Nejvyšší soud zčásti odmítl, zčásti na základě něj rozhodnutí vrchního soudu změnil tak, že zvýšil rozsah přiznané náhrady újmy. Nejvyšší soud dále zrušil rozsudky vrchního a krajského soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti.

Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Porušení spatřuje v nesprávných právních závěrech, provedení nepřípustného důkazu a v nevypořádání všech jeho námitek. Z těchto důvodů se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.

Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, zčásti zjevně neopodstatněná.

Pro posouzení stěžovatelovy ústavní stížnosti je z převážné části rozhodující, že nepodal dovolání proti napadenému (poslednímu) rozsudku vrchního soudu, a nevyužil tedy všechny procesní prostředky obrany, které měl k dispozici. Nejvyšší soud rozhodoval na základě dovolání vedlejších účastníků. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice namítá nesprávné závěry Nejvyššího soudu ve vztahu k jeho dovolání, tyto námitky se však zřejmě týkají prvního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 30 Cdo 5292/2015, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti třetímu rozsudku vrchního soudu. Z napadeného (posledního) rozsudku Nejvyššího soudu nevyplývá, že by stěžovatel dovolání proti poslednímu rozhodnutí odvolacího soudu podal a v tomto směru stěžovatel v ústavní stížnosti ani nic nenamítá. Protože tedy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, je jeho ústavní stížnost proti napadenému rozsudku vrchního soudu i všem předchozím rozhodnutím nepřípustná dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Nepřípustná je ústavní stížnost též v části, v níž Nejvyšší soud zrušil rozsudky vrchního a krajského soudu a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím o posledním procesním prostředku ochrany práv. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení. Je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní (srov. usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19, bod 10). Ústavní soud proto opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti za situace, kde existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému orgánu veřejné moci k dalšímu řízení (srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06, ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11, či ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1743/20). Za dané situace je ústavní stížnost v této části "předčasná". Stěžovatel může svoje práva hájit v probíhajícím řízení před krajským soudem, případně v řízeních o opravných prostředcích. Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatele (teprve) v rámci přezkumu rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09).

Ústavní stížnost je proto přípustná pouze proti zbývajícím částem posledního rozsudku Nejvyššího soudu.

Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatelovy námitky směřují především vůči rozhodnutím, proti nimž ústavní stížnost není přípustná (provedení nepřípustného důkazu, posouzení protiprávnosti jednání stěžovatele, přičitatelnost jednání starosty obci, nedostatky prvního rozhodnutí dovolacího soudu). Stěžovatel však neuvádí žádnou argumentaci proti částem napadeného (posledního) rozsudku Nejvyššího soudu, kterými bylo změněno rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatel sice tvrdí, že mu doposud nebylo řádně doručeno rozhodnutí dovolacího soudu, a proto argumentaci proti němu teprve doplní. Napadený rozsudek však k ústavní stížnosti přiložil, zjevně ho tedy měl k dispozici a nic mu nebránilo svoje námitky uplatnit v ústavní stížnosti. Odpovídající argumentaci v tomto směru neobsahuje ani doplnění ústavní stížnosti ze dne 4. 3. 2024. Ústavní soud proto pouze konstatuje, že napadený rozsudek dovolacího soudu je v této části srozumitelně a přesvědčivě odůvodněn a není zatížen žádným ústavněprávně relevantním excesem. Pouze pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná též proti částem rozsudku, kterými byla částečně odmítnuta dovolání vedlejších účastníků, neboť jimi nedošlo k žádné změně v právech a povinnostech stěžovatele oproti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž se stěžovatel procesně nebránil.

Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, dílem dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2024

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

1. Ústavní stížností se město Vsetín (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčeno, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Zároveň navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona č. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

2. Obecné soudy stěžovateli mj. uložily povinnost nahradit vedlejším účastníkům újmu, která jim vznikla v souvislosti s jejich vystěhováním z domu určeného k demolici.

3. Stěžovatel návrh na odklad vykonatelnosti odůvodňuje tak, že v případě úspěchu ústavní stížnosti by vedlejší účastníci museli vyplacené peněžité satisfakce stěžovateli navrátit zpět, přičemž je důvodná obava, že vedlejší účastníci těmito částkami v době vydání rozhodnutí o ústavní stížnosti již nebudou vůbec disponovat a nebudou je moci vrátit. Stěžovatel tak bude muset tyto částky vymáhat soudní cestou. "Z mnohaleté zkušenosti žalovaného při vymáhání dluhů bohužel plyne poznatek, že vydání exekučních titulů u osob romské národnosti však ještě nevede k dobrovolnému splnění tímto exekučním titulem uložené povinnosti (...)". Stěžovatel dále doplnil, že žalobci a) a b), tedy E. Ž. a F. Ž. svoje závazky vůči stěžovateli až do svojí smrti nesplnili.

4. Podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

5. Ze stěžovatelovy argumentace nevyplývá, že by se nynější případ od jiných případů odlišoval způsobem, který by odůvodňoval odklad vykonatelnosti. Tvrzení, že je důvodná obava, že vedlejší účastníci částkami v době jejich zpětného vymáhání nemusí disponovat, je zcela obecné a není ničím podložené. Zkušenost s vymáháním dluhů u E. Ž. a F. Ž. je zcela irelevantní, neboť již ani jeden z nich nežije a z jejich dřívějšího jednání nelze pro nynější účastníky řízení nic vyvozovat. Konečně, argumentace romskou národností vedlejších účastníků je zcela nepřijatelná a působí obzvlášť bizarně s ohledem na to, že jejím autorem je územní samosprávní celek zastoupený advokátem. Ústavní soud pokládá za absurdní, že město Vsetín očekávalo, že by se s touto neakceptovatelnou diskriminační argumentací u Ústavního soudu mohlo setkat s úspěchem.

6. V řízení o ústavních stížnostech je odklad vykonatelnosti mimořádným institutem, při jehož použití postupuje Ústavní soud restriktivně. Jde o výjimku z obecné zásady, podle níž ústavní stížnost nemá odkladný účinek (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 949/22 ze dne 21. 6. 2022). Stěžovatel v tomto ohledu neunesl své břemeno tvrzení stran existence nepoměrně větší újmy na jeho straně.

7. Z výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a contrario tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2024

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu