Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace Jitka Huňková, s. r. o., sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem [adresa] Ostrava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2019 č. j. 3 Afs 73/2019-22 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. ledna 2019 č. j. 65 Af 29/2017-58, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem [adresa] Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 1. 2019 č. j. 65 Af 29/2017-58 zamítl stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka, který zamítl stěžovatelčino odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu pro Olomoucký kraj o propadnutí vybraných výrobků (8 043 l minerálního oleje) a toto rozhodnutí potvrdil. Krajský soud se žalobními body uplatněnými stěžovatelkou zabýval věcně, a protože žádný z nich nebyl důvodný, žalobu zamítl.
3. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost. Řízení o ní Nejvyšší správní soud zastavil usnesením ze dne 30. 5. 2019 č. j. 3 Afs 73/2019-22, neboť stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek ve lhůtě určené v usnesení, jímž ji k jeho platbě Nejvyšší správní soud vyzval. Stěžovatelka soudní poplatek zaplatila až po marném uplynutí této lhůty, proto ji zaplacený soudní poplatek Nejvyšší správní soud vrátil.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka uvedla, že celní úřad vůči ní přistupoval s přepjatým formalismem a své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Vyjádřila rovněž přesvědčení, že v průběhu řízení před soudy se vyvíjela rozhodovací praxe týkající se skutkově obdobných věcí. Stěžovatelka se domnívá, že se správní soudy odchýlily od své rozhodovací praxe, čímž porušily její právo na soudní ochranu.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudema posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Posouzení procesních předpokladů řízení před Ústavním soudem je vhodné provést u každého z napadených rozhodnutí správních soudů zvlášť s ohledem na odlišnou povahu těchto rozhodnutí. Zatímco Nejvyšší správní soud se případem nemohl zabývat po věcné stránce, jelikož stěžovatelka nezaplatila v určené lhůtě soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti, krajský soud žalobu posuzoval věcně a jako nedůvodnou ji zamítl.
6. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího správního soudu jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené usnesení Nejvyššího správního soudu vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť se proti tomuto usnesení stěžovatelce nenabízel žádný zákonný procesní prostředek k ochraně jejího práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího správního soudu, jde o návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Námitky, které v ústavní stížnosti stěžovatelka uplatnila, se prima facie míjí s důvody, na nichž stojí napadené usnesení Nejvyššího správního soudu. K zastavení řízení o kasační stížnosti došlo pro nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě, kterou k tomu stěžovatelce Nejvyšší správní soud určil v usnesení, jímž ji vyzval k jeho zaplacení. Stěžovatelka však na tuto skutečnost v ústavní stížnosti vůbec nereagovala, místo toho se ve svých námitkách zaměřila na postup správního orgánu a poukázala na judikaturu, která se dle jejího názoru týká problematiky řešené ve správním řízení.
8. Dle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Součástí stanoveného postupu domáhání se práva před soudem je i splnění poplatkové povinnosti tam, kde jí řízení podléhá, nebyl-li účastník osvobozen od soudních poplatků. Řízení o kasační stížnosti podléhá poplatkové povinnosti [§ 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů]. Dle § 9 odst. 1 tohoto zákona platí, že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
9. Nejvyšší správní soud objasnil, že stěžovatelka i přes poučení soudní poplatek zaplatila až po marném uplynutí lhůty k tomu určené ve výzvě k jeho zaplacení, což vedlo k jedinému možnému výsledku - zastavení řízení o kasační stížnosti, neboť k platbě soudního poplatku se po marném uplynutí dané lhůty nepřihlíží. Stěžovatelka vůči tomuto hodnocení Nejvyššího správního soudu v ústavní stížnosti neuplatnila žádnou výhradu. Její ústavní stížnost je proto v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího správního soudu, návrhem zjevně neopodstatněným.
10. V části, v níž směřuje proti rozsudku krajského soudu, je ústavní stížnost nepřípustná dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka totiž vůči tomuto rozsudku účinně nevyčerpala kasační stížnost, jako procesní prostředek, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytl. Vyčerpáním procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), se rozumí nejen jejich uplatnění, nýbrž i rozhodnutí o nich. Současně platí, že jejich vyčerpáním se rozumí situace, kdy byl prostředek k ochraně práva podán v souladu se zákonnými podmínkami pro jeho uplatnění (z hlediska formy, obsahu, lhůt, povinného zastoupení, ale i splnění poplatkové povinnosti). Zaviní-li stěžovatel neúčinnost zákonného procesního prostředku k ochraně svého práva (např. tím, že přivodil zastavení řízení o takovém procesním prostředku pro nezaplacení soudního poplatku za řízení o něm), nastává z procesního hlediska stejná situace, jako by jej neuplatnil vůbec (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, 2007, s. 379, bod 22.; či Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 556., bod 18.).
11. Stěžovatelka sice kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu podala, avšak nezaplatila včas soudní poplatek, pročež řízení o ní Nejvyšší správní soud zastavil, aniž by se mohl jakkoli zabývat věcně stěžovatelčinými námitkami proti rozsudku krajského soudu. Stěžovatelka tedy svým postupem způsobila neúčinnost zákonného prostředku k ochraně svého práva v podobě kasační stížnosti. Nesplnila tak podmínku jeho vyčerpání podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. V části, v níž směřovala proti usnesení Nejvyššího správního soudu, tak učinil dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části, v níž směřovala proti rozsudku krajského soudu, byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost dle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu