III. ÚS 265/17

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů, a to z důvodu tvrzeného zásahu do jejich práva na soudní ochranu a vlastnického práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a dalších podkladů se podávají následující zjištění: P. H. a jeho bratr Míroš H. byli společníky veřejné obchodní společnosti Em. Haupt. Majetek této společnosti - podniku (včetně majetku ve spoluvlastnictví těchto společníků) byl znárodněn podle zákona č. 118/1948 Sb., o organisaci velkoobchodní činnosti a o znárodnění velkoobchodních podniků (dále jen "zákon č. 118/1948 Sb."), ve spojení s vyhláškou č. 1184/1949 Ú. l., o znárodnění velkoobchodních podniků a o začlenění znárodněných a konfiskovaných podniků do Kovomatu, národního podniku (rozsah majetku P. H. a Míroše H. byl uveden ve výměru Ministerstva vnitřního obchodu ze dne 13. 2. 1951 č. j. 12732-116/7-190). Za znárodnění majetku (železářského zboží a zařízení) nebyla poskytnuta náhrada. Obě stěžovatelky a první vedlejší účastnice jsou dědičkami po P. H.. Stěžovatelky se podáním ze dne 15. 6. 2011 domáhaly přiznání náhrady za znárodnění uvedeného majetku, a to dle § 13 odst. 1 zákona č. 118/1948 Sb. ve spojení s § 11 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (dále jen "dekret č. 100/1945"), s tím, že k vydání předpisu (nařízení) upravujícího náhradu za znárodnění nedošlo a závazek státu vůči nim stále trvá. Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 22. 2. 2012 č. j. MF-21220/2012/44-59038/2011 žádost zamítlo. Rozklad stěžovatelek zamítl ministr financí rozhodnutím ze dne 28. 5. 2012 č. j. MF-43578/2012/44. Stěžovatelky podaly dne 2. 10. 2012 žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") proti druhé vedlejší účastnici, kterou se domáhaly zaplacení náhrady za znárodnění; každá požadovala náhradu ve výši 630 024,10 Kč. Obvodní soud rozsudkem ze dne 24. 9. 2014 č. j. 19 C 72/2012-93 žalobu obou zamítl (výroky I. a II.), a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

3. K odvolání stěžovatelek Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 14. 5. 2015 č. j. 24 Co 39/2015-131 potvrdil rozsudek obvodního soudu.

4. Soudy dospěly (v řízení dle V. části o. s. ř.) k závěru o správnosti napadeného správního rozhodnutí. Uvedly, že ke znárodnění došlo v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 [poukázaly na datum vyhlášení zákona č. 118/1948 Sb. dne 3. 6. 1948, a k otázce zpětné účinnosti tohoto předpisu na závěry v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002 sp. zn. II. ÚS 336/01 (N 71/26 SbNU 223)]. V případě nároku stěžovatelek bylo třeba podle soudů užít tzv. restitučních zákonů, které nelze obcházet (ať již poukazem na obecné právní předpisy či poválečné předpisy, neboť restituční předpisy představují lex specialis); poukázaly konkrétně na § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), a na dosavadní judikaturu soudů [konkrétně nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 4. 1995 sp. zn. I. ÚS 59/93 (N 22/3 SbNU 147), ze dne 25. 3. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 45/97 (N 41/10 SbNU 277) a ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04 (N 192/35 SbNU 509), na stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493) a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009 sp. zn. 28 Cdo 1795/2008, ze dne 8. 12. 2005 sp. zn. 25 Cdo 1994/2004, ze dne 22. 1. 2004 sp. zn. 28 Cdo 1944/2003, ze dne 17. 5. 2012 sp. zn. 28 Cdo 978/2012, ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 157/2011 a ze dne 17. 8. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2611/2010]. Městský soud konstatoval, že nárok je nedůvodný, neboť restituční zákony na něj nepamatují. Dle obvodního soudu by byl nárok navíc promlčen (poukázal na § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.); stěžovatelkám nic nebránilo uplatnit od roku 1990 svůj nárok; poprvé jej však uplatnily u správního orgánu až 20. 6. 2011. Obvodní soud uvedl, že Míroš H. uplatnil svůj nárok v roce 2004 (a to s poukazem na zákon č. 118/1948 Sb., ve spojení s dekretem č. 100/1945 Sb.), a rovněž byl již dříve uplatněn nárok na vydání movitých věcí z daného majetku dle zákona č. 87/1991 Sb. (dochovaná část movitého majetku podniku byla vydána na základě dohody ze dne 5. 4. 1993 uzavřené mezi obchodní společností Magnet, a. s., jako právním nástupcem národního podniku Kovomat, na straně jedné, a osobami oprávněnými na straně druhé - Míroš H., obě stěžovatelky a první vedlejší účastnice). Ústavní soud pro úplnost doplňuje, že ve věci náhrady uplatňované Mírošem H. rozhodoval Nejvyšší soud pod sp. zn. 28 Cdo 253/2005 a poté Ústavní soud usnesením pod sp. zn. II. ÚS 308/05.

5. Dovolání stěžovatelek odmítl pro nepřípustnost Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 10. 2016 č. j. 28 Cdo 1623/2016-197, neboť shledal, že městský soud postupoval v souladu s dosavadní judikaturou a nejsou dány ani důvody pro odlišné posouzení věci (ohledně znárodnění spadajícího do rozhodného období poukázal na svá rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 365/98, sp. zn. 23 Cdo 2639/98, sp. zn. 3 Cdon 316/96 a sp. zn. 33 Cdo 1507/98, a ohledně aplikace restitučního zákonodárství poukázal na svá rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 137/2015, sp. zn. 28 Cdo 3886/2015, sp. zn. 28 Cdo 1484/2015 a sp. zn. 28 Cdo 2811/2015, dále na stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 21/05, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 308/05, ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3047/15 a ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 3729/15).

Argumentace stěžovatelek

6. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítly nesprávnost závěrů soudů; podle nich je restituční zákonodárství v jejich věci nepoužitelné. Dle stěžovatelek nejde v jejich věci o nápravu pouhých "křivd", která by mohla být omezena (ohledně vymezení oprávněných osob, vymezení majetku a určení lhůt) restitučním zákonodárstvím či judikaturou českých soudů. Připomínají, že jejich rodina byla perzekuována a stigmatizována, byla obětí zvlášť závažného zločinu proti lidskosti dle mezinárodního práva trestního. Nároky na reparace škod jsou v takovém případě nezadatelné, nezcizitelné, nezrušitelné a nepromlčitelné. Jestliže mezinárodní právo zvykové a mezinárodní smlouvy umožňují v takovém případě reparaci bez omezení, přičemž Česká republika je demokratický právní stát, který v čl. 1 odst. 2 Ústavy považuje mezinárodní zvykové právo a mezinárodní smlouvy o ochraně lidských práv za součást (vnitrostátního) právního řádu, nelze pomocí restitučního zákonodárství či vnitrostátní judikatury Ústavu relativizovat. Dle stěžovatelek se soudy těmito argumenty nezabývaly, a ani v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla dosud tato otázka řešena. Za podstatnou tedy považují oporu jejich nároku o právo trestní (konkrétně uvedly § 401 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odkázaly na Římský Statut Mezinárodního trestního soudu). V důsledku daného pochybení je rozhodnutí soudů dle stěžovatelek rovněž nedostatečně odůvodněno. Stěžovatelky nesouhlasí se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05; uvedly, že je třeba zohlednit osobu, která stanovisko předložila, jakož i to, kolik soudců se se stanoviskem ztotožnilo, přičemž čtyři ze soudců byli bývalí komunisté.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

9. Ve věci stěžovatelek má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelek zasaženo nebylo.

10. Stěžovatelky uvádějí, že k odnětí majetku došlo v tzv. rozhodném období, a nebylo pochyb ani o tom, že za znárodněný majetek nebyla poskytnuta stěžovatelkám ani jejich právnímu předchůdci (otci) finanční náhrada.

11. Z vyžádaných spisů se podává, že stěžovatelky se u druhé vedlejší účastnice domáhaly náhrady za znárodnění majetku s poukazem na zákon č. 118/1948 Sb. ve spojení s dekretem č. 100/1945 Sb.; ve svém rozkladu odmítaly aplikaci tzv. restitučního zákonodárství (uváděly obecnou argumentaci, že v jejich případě nejde jen o "křivdu", a restituční zákonodárství jim odnímá právo obdobně jako komunistický režim). Správní orgány stěžovatelkám nevyhověly s odkazem na tzv. restituční zákonodárství a na promlčení nároku. Před soudy stěžovatelky znovu poukázaly na své právo na náhradu dle zákona č. 118/1948 Sb., a na nepřiléhavost aplikace tzv. restitučního zákonodárství; současně se pak dovolávaly oproti restitučním předpisům (zákonné síly) priority Ústavy a mezinárodního práva veřejného, resp. požadovaly plnou reparaci bez omezení (včetně institutu promlčení), a to s poukazem na mezinárodní obyčejové právo a mezinárodní smlouvy (konkrétně zmínily Chartu OSN, Všeobecnou deklaraci lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, a také Římský statut Mezinárodního trestního soudu s tím, že v jejich případě jde o zločin proti lidskosti). Obdobné obě stěžovatelky namítají i v ústavní stížnosti.

12. Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí se otázkou náhrady dostatečně zabývala a na námitky stěžovatelek již odpověděla, a to s poukazem na přiléhavou a setrvalou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.

13. Ústavní soud alespoň krátce opakuje, že systém restitučních předpisů byl výrazem vůle zákonodárce napravit některé majetkové a jiné křivdy, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon; bylo jen na vůli státu a jím poskytnutým beneficiem, zda a jaká protiprávní jednání státu z doby minulé, a to rozporná s demokratickými hodnotami, po roce 1989 napraví a jakým způsobem. Ostatně samotné restituční zákony poukazovaly také přímo na příslušné mezinárodní dokumenty a v jejich duchu byly rovněž vydány (srov. § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Ústava ani Listina nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada. Restituční zákonodárství stanovilo, za jakých (osobních, věcných, časových) podmínek se lze domáhat za dobu minulou nápravy újmy, proto není možno se domáhat nápravy jinými postupy a bez jakéhokoliv omezení, jak činí stěžovatelky; to platí i pro skutečnost, že se stěžovatelky nedovolávají obecných občanskoprávních předpisů, nýbrž poválečných právních předpisů (zde zákona č. 118/1948 Sb. a dekretu č. 100/1945). V případě restitučního titulu týkajícího se znárodnění majetku bez vyplacení příslušné náhrady byl považován za postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody nikoliv samotný akt znárodnění, nýbrž prvek neposkytnutí náhrady za znárodněný majetek; restituční předpisy (tedy) upravovaly i problematiku nevyplacených náhrad, i zde však bylo konkrétní vymezení, resp. stanovené podmínky pro restituci (srov. výše již zmiňované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, nálezy sp. zn. I. ÚS 59/93 a sp. zn. III. ÚS 107/04, a usnesení sp. zn. III. ÚS 3729/15, sp. zn. IV. ÚS 3047/15 a sp. zn. II. ÚS 308/05).

14. Postup orgánů veřejné moci ve věci stěžovatelek nemůže být považován za rozporný s čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. S ohledem na dobu, kdy Listina vznikla, je zřejmé, že ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny bylo především reakcí na předchozí zásahy státní moci do vlastnictví a úmyslem tedy bylo zakotvit do budoucna ochranu toho, co bylo dříve v masovém měřítku porušováno. Předobrazem této ústavní úpravy byl Dodatkový protokol k Úmluvě a další mezinárodní dokumenty. Záměrem čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny ani čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě však nebylo poskytnout ochranu právu porušenému dávno v minulosti, resp. ochranu právu bez jakéhokoliv časového omezení a bez ohledu na podmínky stanovené právním řádem.

15. Argumentace stěžovatelek, kterou odůvodňují svůj nárok na náhrady za škody způsobené zločinem proti lidskosti dle Římského statutu Mezinárodního trestního soudu je nepřípadná, neboť v případě daného znárodnění movitých věcí (železářského zboží) nemohlo jít o zločin proti lidskosti podle jeho obecně akceptované definice podle mezinárodního práva. Stěžovatelky ani v tomto směru naplnění znaků takového zločinu nekonkretizují. V neposlední řadě je třeba poukázat na časové hledisko, tedy nabytí účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. dne 1. 1. 2010, a platnost Římského statutu Mezinárodního trestního soudu pro Českou republiku od 1. 10. 2009.

16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2018

R. S. v. r. předseda senátu

Odůvodnění

Stěžovatelky podaly dne 26. 1. 2017 ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2016 č. j. 28 Cdo 1623/2016-197, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2015 č. j. 24 Co 39/2015-131 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. září 2014 č. j. 19 C 72/2012-93.

Dne 22. 2. 2017 obdržel Ústavní soud podání stěžovatelek, ve kterém sdělují, že se jim jeví jako nepřijatelné, aby jejich ústavní stížnost posuzovali soudci Ústavního soudu, kteří byli členy Komunistické strany Československa, a jako takoví byli seznámeni se zločiny komunistického režimu spáchanými ve jménu cizácké utopistické ideologie, jejíž obětí se stali i příslušníci rodiny stěžovatelek. Stěžovatelky proto odmítají, abych v jejich věci rozhodoval soudce Jan Filip, neboť mají obavy z jeho nestrannosti.

Soudce Jan Filip v písemném v písemném vyjádření ze dne 24. 2. 2017 sdělil, že ke stěžovatelkám, jejich právnímu zástupci, ani k projednávané věci nemá žádný vztah, který by zakládal důvod pro jeho vyloučení z rozhodování, jak to předpokládá ustanovení § 36 odst. 1 a § 37 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je soudce též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Nestrannost soudce je vždy posuzována ze dvou hledisek, tj. stěžejního subjektivního, vypovídajícího o osobním přesvědčení soudce a jeho vztahu k projednávané věci a objektivního, které sleduje, zda je možno vyloučit jakoukoli legitimní pochybnost o nepodjatosti soudce (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 722/05). K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci přitom může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že vyvstávají odůvodněné pochybnosti, zda bude soudce moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Za objektivní při tom nelze považovat, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení, nýbrž zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že konkrétní soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah (srov. nález sp. zn. I. ÚS 370/04). V usnesení sp. zn. IV. ÚS 682/09 Ústavní soud upozornil, že "Otázku, kdo není oprávněn zastávat určitou funkci v souvislosti se svou činností za minulého režimu, řeší zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený zákon zakotvuje princip, podle nějž prosté členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu. Míru nezávislosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalé angažmá v KSČ) je tudíž nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem." (obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 1436/11). Lze tak dovodit, že bez ohledu na předmět ústavní stížnosti, členství soudce v KSČ před listopadem roku 1989 samo o sobě nezakládá důvod pochybovat o jeho podjatosti. Důvodem vyloučení pro podjatost by bylo prokázání, že vedle samotného členství v KSČ existují i další závažné okolnosti, které zavdávají důvod pochybovat o soudcově nepodjatosti (např. osobní a konkrétně určený zájem soudce na výsledku řízení). Ústavní soud neshledal žádné zjistitelné skutečnosti, které by mohly vyvolat pochybnosti o nestrannosti soudce Jana Filipa. Výtky stěžovatelek mají pouze obecný charakter, váží se především ke komunistické ideologii, přičemž žádné konkrétní námitky ve vztahu k osobě soudce a jeho angažovanosti v komunistické straně, z nichž by bylo možné dovodit předpokládanou obavu z jeho podjatosti, stěžovatelky nevznáší. Námitky stěžovatelek tak ani z objektivního úhlu pohledu nejsou samy o sobě dostačující vyvolat pochybnosti o nestrannosti soudce.

Ústavní soud proto konstatuje, že soudce Jan Filip nemá k věci ani ke stěžovatelkám z hlediska ustanovení § 36 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu žádný významný vztah, který by mohl představovat důvod pro jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci, přičemž ani vznesené námitky stěžovatelek nemohou být ve smyslu uvedeného ustanovení důvodem pro vyloučení soudce. Návrh stěžovatelek na vyloučení jmenovaného soudce z projednávání a rozhodování ve věci sp. zn. III. ÚS 265/17 byl proto zamítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu