III. ÚS 267/10

Odůvodnění

Stěžovatel svým návrhem, jak lze dovodit z jeho obsahu a připojených příloh, napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces. Jak je patrno z obsahu připojených příloh, bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu v záhlaví označeným odmítnuto dovolání stěžovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně shora označenému. Uvedeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 5.369,- Kč s příslušenstvím, odmítnuto odvolání stěžovatele proti výroku rozsudku soudu I. stupně, jímž byl zamítnut návrh, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli 19 % úrok z prodlení z částky 1.420,- Kč od 1. 2. 1996 do zaplacení; ve výroku o zastavení řízení ohledně částky 1.710,- Kč s přísl. a ve výrocích o náhradě nákladů řízení odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Dovolání stěžovatele proti označenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné podle § 218 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. s odkazem na ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. - ve znění účinném do 30. 6. 2009, podle něhož není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť pouze v případě, že by v této části byla ústavní stížnost důvodná, mohl by se věcně zabývat i rozhodnutími soudů nižších stupňů. Dovolací soud se samotným meritem věci nezabýval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí - na něž lze odkázat - dostatečně vysvětlil, že podmínky přípustnosti dovolání stěžovatele ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nejsou dány. Dovolací soud tak postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy a zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu zaručovaného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod samotným rozhodnutím dovolacího soudu Ústavní soud neshledal. V této části proto ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Pokud pak jde o rozhodnutí soudů I. a II. stupně, stěžovatel patrně pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, kdy Nejvyšší soud prostor pro své uvážení zjevně neměl, v daném případě splněna není. Za uvedeného stavu bylo nutno podle ustanovení § 72 odst. 3 cit. zákona 60ti denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 28. 1. 2010 nebyla tato zákonná lhůta evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle § 43 odst. 1 písm. b) cit. zákona odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2010 Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu