Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Danielou Zemanovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J.T., J. T. a T. T., zastoupených JUDr. Petrem Tomanem, LL.M., advokátem, se sídlem [adresa] Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června 2026, č. j. 2 To 11/2026-2307, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2025, č. j. 3 T 56/2024-2148, zprostil stěžovatele obžaloby podané pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku. Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k novému rozhodnutí.
2. Stěžovatelé nyní podali ústavní stížnost proti rozhodnutí vrchního soudu.
3. Ústavní soud se může věcně zabývat ústavní stížností pouze tehdy, pokud jsou splněny procesní podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu (§ 42 odst. 1 zákona).
4. Jednou z těchto podmínek je, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud dospěl k závěru, že tato podmínka není splněna, a ústavní stížnost je proto nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) a § 75 zákona].
5. Ústavní soud zasahuje na ochranu ústavně zaručených práv a svobod až tehdy, když ostatní orgány veřejné moci již nemají prostředky, kterými by mohly případný protiústavní stav napravit. Ochrana ústavnosti je totiž úkolem všech soudů, nikoli jen Ústavního soudu. Ústavní soud proto obecně není oprávněn zasahovat do řízení, která teprve probíhají a ve kterých stěžovatelé ještě nevyčerpali všechny možnosti, jak ochránit svá ústavně zaručená práva a svobody (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23, body 23 až 25 a v nich zmíněná rozhodnutí a čl. 4 Ústavy).
6. Ústavní soud proto jako nepřípustné zpravidla odmítá ty ústavní stížnosti, které míří proti zrušujícímu rozhodnutí vyššího soudu, jímž nebyla věc skončena, ale pouze vrácena nižšímu soudu či jinému orgánu k dalšímu řízení (podrobněji např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3026/20, bod 50; II. ÚS 3158/19, bod 34; I. ÚS 190/15, bod 18).
7. Právě tento typ rozhodnutí stěžovatelé napadají. Vrchní soud napadeným rozhodnutím v plném rozsahu zrušil rozhodnutí krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Výrok jeho rozhodnutí zní konkrétně takto: "Podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu se napadený rozsudek v celém rozsahu zrušuje a podle § 259 odst. 1 tr. řádu se věc vrací soudu prvního stupně, aby učinil ve věci rozhodnutí nové."
8. Stěžovatelé tedy mohou svou argumentaci účinně vznést v nadále pokračujícím trestním řízení. Obecné soudy jsou v něm přitom povinny ochránit ústavně zaručená práva a svobody všech účastníků řízení (čl. 4 Ústavy). To platí tím spíše, je-li podstatou argumentace stěžovatelů tvrzení, že jim soud nedal možnost se vyjádřit k podání jiného účastníka řízení, resp. že k jejich vyjádření nepřihlédl. Takto tvrzené vady řízení lze nepochybně v pokračujícím trestním řízení napravit.
9. Ústavní soud se neztotožnil s názorem stěžovatelů o naplnění podmínek § 75 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu. Stěžovatelé navrhovali aplikovat toto ustanovení proto, že jim vrchní soud neumožnil vyjádřit se k vyjádření jiného účastníka řízení. K možnosti nápravy této vady se již Ústavní soud vyjádřil výše. Z předestřených námitek rovněž nikterak nevyplývá, že by ústavní stížnost svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatelů (v kontextu dané věci jejich subjektivní právo na obhajobu v konkrétním trestním řízení). Takový přesah nelze dovodit pouze ze skutečnosti, že stěžovateli předestřenou otázku lze zobecnit, neboť to platí u drtivé většiny právních otázek. Přijetí názoru stěžovatelů by vedlo k vyprázdnění zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud dodává, že tímto rozhodnutím do budoucna neodnímá stěžovatelům právo na přístup k Ústavnímu soudu. Pokud by stěžovatelé považovali výsledek řízení před obecnými soudy za protiústavní, mohou podat po jeho skončení novou ústavní stížnost. Pokud přitom splní všechny zákonné podmínky, Ústavní soud se bude zabývat i jejím obsahem a přezkoumá napadená soudní rozhodnutí.
11. Ústavní soud z uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 zákona o Ústavním soudu]. Jelikož Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti v nejkratším možném termínu, nerozhodoval již zvlášť o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2026
Daniela Zemanová v. r. soudkyně zpravodajka