Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. B., Ph.D., zastoupeného JUDr. Vítem Nevařilem, LL.M., advokátem, sídlem [adresa] Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2774/2024-587 ze dne 26. května 2026, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. M. B., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, tvrdí, že jím Nejvyšší soud porušil jeho základní práva zaručená v čl. 1 odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 10, čl. 11 odst. 1, 3 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem č. j. 16 C 121/2022-428 ze dne 1. června 2023 výrokem I zamítl žalobu stěžovatele, jíž se domáhal, aby od právní moci rozsudku do doby vypořádání společného jmění manželů vedlejší účastnice byla oprávněna užívat nemovitosti - rodinný dům včetně pozemku - oproti placení 17 000 Kč měsíčně (stanovená částka) stěžovateli (výrok I bod 1), aby soud zrušil právo stěžovatele na bydlení v těchto nemovitostech (výrok I bod 2) a uložil stěžovateli povinnost strpět výkon práva vedlejší účastnice užívat nemovitosti (výrok I bod 3), aby soud uložil povinnost vedlejší účastnici od 1. března 2022 do dne právní moci rozsudku platit stanovenou částku stěžovateli včetně zákonného úroku z prodlení za jím vymezené období (výrok I bod 4) a povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení (výrok I bod 5), a rovněž zamítl žalobu in eventum, jíž se domáhal, aby soud rozhodl, že vedlejší účastnice je oprávněna užívat nemovitosti do 28. února 2024 a platit stanovenou částku, poté je povinna k uvedenému datu nemovitosti vyklidit a předat stěžovateli a stěžovatel je oprávněn nemovitosti od uvedeného data užívat a platit vedlejší účastnici stanovenou částku, dále že je povinna od 1. března 2022 do dne právní moci rozsudku platit stanovenou částku stěžovateli včetně zákonného úroku z prodlení za jím vymezené období a že je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení. Výrokem II uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení.
3. Stěžovatel proti rozsudku podal odvolání a navrhl změnu žaloby. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 22 Co 12/2024-521 ze dne 19. března 2024 změnu žaloby v části, jíž se stěžovatel domáhal zákonného úroku z prodlení také za období ode dne 1. června 2023, připustil (výrok I). Rozsudek obvodního soudu ve výroku I bodě 4 v části předcházející slovům in eventum změnil ve znění připuštěné žaloby tak, že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli částku 408 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, a to ve splátkách po 10 000 Kč, jinak rozsudek obvodního soudu v tomto bodě potvrdil (výrok II). Ve zbývající části výroku I předcházejícím slovům in eventum v bodech 1, 2 3 rozsudek obvodního soudu potvrdil a v bodě 5 změnil tak, že se o něm nerozhoduje (výrok III). V části výroku I následující po slovech in eventum rozsudek zrušil a řízení zastavil (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok V).
4. Vedlejší účastnice podala proti výrokům I, II a III rozsudku městského soudu dovolání a Nejvyšší soud napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu v těchto výrocích a v nákladovém výroku V zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
5. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené tímto zákonem. Tak tomu v posuzované věci není, neboť ústavní stížnost je nepřípustná.
6. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit (viz např. stanovisko pléna Pl. ÚS-st. 61/25 ze dne 12. listopadu 2025, bod 3 a násl.). Úkol chránit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku.
7. Proto Ústavní soud odmítá ústavní stížnosti pro nepřípustnost v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, kterým však nebyla věc ukončena, ale byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3345/18 ze dne 24. října 2018). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí. Vázanost právním názorem instančně vyššího soudu nezakládá ani "uzavřenost" daného stádia řízení, ani se tím neklade překážka ústavněprávní obraně proti konečnému rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4164/18 ze dne 5. února 2019 nebo sp. zn. I. ÚS 3426/18 ze dne 24. října 2018).
8. Nejvyšší soud částečně zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve věci tedy nebylo vydáno konečné rozhodnutí a řízení před obecnými soudy stále pokračuje. Případný kasační zásah Ústavního soudu nebo předjímání toho, jak má být ve věci rozhodnuto, by bylo v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud může učinit výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti a připustit ji v individuálním případě k projednání podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jestliže a) ústavní stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo b) v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná újma. Postup podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však nezakládá typovou přípustnost obdobných ústavních stížností a v tomto smyslu nenarušuje koncepci subsidiarity ústavní stížnosti.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti k první výjimce nic netvrdí a není úkolem Ústavního soudu za stěžovatele argumentaci domýšlet. K druhé výjimce stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí Nejvyššího soudu přišlo pozdě (po dvou letech od podání dovolání) a založilo enormní míru právní nejistoty, protože plnění již bylo exekvováno. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom směru, že přiměřená délka dovolacího řízení by měla být kratší, než byla v posuzované věci. Řízení se však rozhodně nenachází ve stavu značných průtahů. Šlo o první kasační rozhodnutí ve věci zahájené před necelými 4,5 lety, ve věci rozhodovaly soudy tří instancí. Nejvyšší soud vrátil věc k projednání městskému soudu pro nesprávné právní posouzení - odchýlení se od ustálené judikatury. Kasace rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem není v takové situaci nijak výjimečným postupem [tím je spíše změna rozhodnutí v dovolacím řízení, která účastníky naopak bývá (nesprávně) vnímána jako "odnětí instance", případně jako překvapivé rozhodnutí]. Občanský soudní řád i výslovně pamatuje na situace, kdy bylo zrušeno pravomocné a vykonatelné rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem a v mezičase došlo k vymožení plnění. Podle § 96 odst. 6 občanského soudního řádu případné zpětvzetí návrhu soud prohlásí za neúčinné, pak se musí znovu zabývat tím, zda byla žaloba podána důvodně (srov. k tomu usnesení sp. zn. II. ÚS 2726/23 ze dne 3. prosince 2024, body 13 až 16). Z aplikace infoSoud plyne, že městský soud (kterému obvodní soud odeslal spis 17. července 2026, tj. do deseti dnů od vrácení spisu Nejvyšším soudem) ve věci již nařídil jednání, a to na 19. listopadu 2026 (původně dokonce již na 29. října 2026, toto jednání bylo ale odvoláno). Je nyní na městském soudu, aby jednal bez zbytečných průtahů.
11. Ústavní soud tak shrnuje, že neshledal splněnu žádnou z výjimek z nepřípustnosti podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 16. září 2026
Veronika Křesťanová v. r. soudkyně zpravodajka