III. ÚS 268/24

Odůvodnění

Vymezení návrhu na odložení vykonatelnosti

1. Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala určení neexistence zástavního práva k jejím nemovitostem, které je zapsané v katastru nemovitostí ve prospěch vedlejší účastnice. Důvod neexistence zástavního práva spatřuje v tom, že neexistuje pohledávka, která by měla být tímto zástavním právem zajištěna.

2. Obecné soudy její argumentaci napadenými rozhodnutími nepřisvědčily. Okresní soud její žalobu zamítl, krajský soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud její dovolání ve věci samé zamítl.

3. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení těchto rozhodnutí. Po podání ústavní stížnosti následně navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí - a to v rozsahu výroků o nákladech řízení, kterými jí byla uložena povinnost nahradit vedlejším účastníkům částku v celkové výši 146 983,25 Kč.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka má důvodné obavy, že pokud by Ústavní soud její ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil, nebylo by pro ni možné získat peníze vynaložené na uhrazení nákladů řízení zpět (anebo by bylo možné jen s mimořádnými obtížemi). Vedlejší účastníci mají totiž domicil ve Švýcarsku, a navíc jde o nedůvěryhodné a nespolehlivé osoby - mimo jiné kvůli nekonzistentnosti jejich postojů k existenci zástavního práva nebo předkládání falzifikátů listin během řízení.

5. Vedlejší účastnice se nachází v likvidaci, podle stěžovatelky nevyvíjí žádnou obchodní činnost, nemá žádný majetek a panuje riziko, že by uhrazené částky nezůstaly v jejím vlastnictví. Jejím případným zánikem by navíc bylo vrácení peněz zcela znemožněno. Společnost byla znovuzapsána do obchodního rejstříku pouze pro účely soudních řízení, která vyústila v projednávanou ústavní stížnost. Vedlejší účastník je blízce spojený s vedlejší účastnicí, jelikož před obecnými soudy vystupoval spolu s ní a zastupoval ho stejný zástupce.

6. Za účelem vymožení nákladů řízení před okresním a krajským soudem je už vedeno exekuční řízení (a to u Exekutorského úřadu Přerov pod sp. zn. 203 EX 30164/22). V něm je vůči stěžovatelce vymáháno celkem 173 160,39 Kč a k provedení exekuce byl nařízen prodej jejích nemovitostí užívaných k její podnikatelské činnosti. Exekutor přitom již strhl veškerý kladný zůstatek na jejím účtu a vytvořil záporný zůstatek ve výši 37 913 Kč. Exekutor dále zablokoval její podnikatelský účet, což jí znemožňuje normálním způsobem podnikat. Tyto skutečnosti stěžovatelka dokládá exekučním příkazem, dokladem o stržení částky z jejího bankovního účtu a sdělením o zablokování účtu.

Vyjádření vedlejších účastníků

7. Ústavní soud poskytl vedlejším účastníkům možnost podat k návrhu na odklad vykonatelnosti vyjádření (přestože může o tomto návrhu rozhodnout i bez toho). Této možnosti využil vedlejší účastník, a uvedl, že s návrhem na odklad vykonatelnosti nesouhlasí. Návrhu podle něj nelze vyhovět, protože se vztahuje pouze k nákladovým výrokům, a nikoli k výroku ve věci samé. Stěžovatelka má dostatek prostředků na uhrazení vymáhané pohledávky a opakovaně a zcela bezúspěšně se snaží o odklad a zastavení exekuce, která je vedena v souladu se zákonem (k tomu viz usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 18 Co 146/2023-94). Vedlejší účastník potvrzuje, že je vedlejší účastnice v likvidaci, a uvádí, že byla po výmazu z obchodního rejstříku znovu zapsána na stěžovatelčinu žádost (za účelem možnosti podání žaloby). Stěžovatelčina tvrzení, že je vedlejší účastnice insolventní a že jsou vedlejší účastnicí nedůvěryhodné osoby, jsou však nepodložená a nepravdivá. To, že by vedlejší účastníci v případě vyhovění ústavní stížnosti neměli motivaci zaplacené peněžní prostředky stěžovatelce vrátit, je nepodložená spekulace. Švýcarsko má efektivní systém vymáhání pohledávek, takže by stěžovatelce nic nebránilo se zaplacených prostředků domáhat zpět. Odklad vykonatelnosti by byl v rozporu s veřejným zájmem, protože tímto zájmem je, aby dlužníci řádně plnili soudem uložené povinnosti a případně k tomu mohli být donuceni exekucí. Odložení vykonatelnosti nákladových výroků rozhodnutí Nejvyššího soudu není na místě, neboť náklady za dovolací řízení stěžovatelka již uhradila. Výše uvedené skutečnosti vedlejší účastník dokládá listinami z probíhajícího exekučního řízení, e-mailovou komunikací se zástupcem stěžovatelky a potvrzením o uhrazení nákladů dovolacího řízení.

Posouzení návrhu na odložení vykonatelnosti

8. Podání ústavní stížnosti zásadně nemá odkladný účinek (§ 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Rozhodnutí napadené ústavní stížností tedy lze vykonat i navzdory podání ústavní stížnosti.

9. Na návrh stěžovatele však Ústavní soud může vykonatelnost napadeného rozhodnutí odložit. Podmínkou je, že takový postup "nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem" a zároveň pokud "by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám" (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Obě tyto podmínky jsou podle Ústavního soudu v posuzovaném případě dány.

10. První zákonná podmínka, podle níž odklad vykonatelnosti nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem, je splněna. Předmětem řízení před obecnými soudy byl spor tří soukromých osob (konkrétně dvou obchodních korporací a jedné fyzické osoby) o určení neexistence zástavního práva k nemovitostem. Vedlejší účastníci se svou argumentací o existenci tohoto práva uspěli a soudy jim přiznaly nárok na náhradu nákladů řízení. Právě povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení je předmětem stěžovatelčina návrhu na odložení vykonatelnosti.

11. Každé rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti je již ze své povahy v rozporu se zájmy některé ze stran sporu. Ústavní soud tedy nepopírá, že vedlejší účastníci mají zájem na splnění soudem přiznaného nároku. Tato skutečnost však není v daném případě rozhodující. V prvním kroku rozhodování o návrhu na odklad vykonatelnosti totiž Ústavní soud nepoměřuje zájmy jednotlivých účastníků, ale zkoumá, zda by se odklad vykonatelnosti příčil takovému zájmu, který je nejen důležitý, ale i veřejný. Pokud by Ústavní soud při rozhodování o návrzích na odklad vykonatelnosti vždy považoval za důležitý veřejný zájem to, aby dlužníci plnili soudem uložené povinnosti ve stanovené lhůtě, do značné míry by tím institut odkladu vykonatelnosti pozbyl smysl. Žádný důležitý veřejný zájem, s nímž by bylo odložení vykonatelnosti nákladových výroků v rozporu, tedy Ústavní soud neshledal.

12. Druhá zákonná podmínka, tedy že výkon nákladových výroků by pro stěžovatelku znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám, je taktéž splněna.

13. Ústavní soud považoval za podstatné, že oba vedlejší účastníci mají domicil ve Švýcarské konfederaci. V případě úspěchu stěžovatelky s její ústavní stížností, zrušení napadených rozhodnutí a případné neochoty vedlejších účastníků vrátit uhrazené peníze zpět - což je eventualita, kterou Ústavní soud musí brát v úvahu - by se totiž stěžovatelka musela domáhat svého nároku podle norem mezinárodního práva soukromého vůči dvěma zahraničním subjektům s domicilem ve Švýcarsku. Časová a finanční újma, která by stěžovatelce tímto postupem vznikla, by přitom byla nepoměrně větší než ta, která by vedlejším účastníkům vznikla odkladem vykonatelnosti nákladových výroků a s tím souvisejícím odkladem provedení exekuce. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že zahraniční domicil je okolnost, kterou při rozhodování o odkladu vykonatelnosti bere v potaz (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1489/12 či I. ÚS 1491/17).

14. Ve vztahu k výrokům ukládajícím povinnost zaplatit náklady řízení vedlejší účastnici je odklad vykonatelnosti odůvodněný i z toho důvodu, že se nachází v likvidaci. Pokud by tedy Ústavní soud stěžovatelčině ústavní stížnosti vyhověl a vedlejší účastnice by do té doby zanikla - což jsou okolnosti, které nelze předem vyloučit - bylo by pro stěžovatelku významně ztížené se svého nároku na vrácení peněz domoci.

15. Ústavní soud na závěr dodává, že odklad vykonatelnosti nákladových výroků je odůvodněn nejen s ohledem na splnění zákonných podmínek pro využití tohoto institutu, ale i s ohledem na jeho smysl. Tím je předcházení situací, v nichž by po případném zrušení napadeného rozhodnutí Ústavním soudem bylo nemožné či neúměrně obtížné vrátit stav věci do podoby před takovým protiústavním rozhodnutím orgánu veřejné moci (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3229/23, bod 6; II. ÚS 1942/21, bod 3; II. ÚS 48/20, bod 16). O takový případ jde s ohledem na zahraniční domicil vedlejších účastníků a likvidaci vedlejší účastnice i v nyní posuzované věci.

Závěr

16. Ústavní soud si je vědom výjimečnosti odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a restriktivního výkladu tohoto institutu v judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2127/12, bod 18, či II. ÚS 1331/07, bod 35). Výše popsané okolnosti jsou však natolik významné, že využití tohoto mimořádného nástroje plně odůvodňují.

17. Ústavní soud proto vyhověl návrhu na odložení vykonatelnosti ve vztahu k nákladovým výrokům rozhodnutí okresního a krajského soudu. Ve vztahu k nákladovým výrokům rozhodnutí Nejvyššího soudu návrh zamítl, neboť stěžovatelka náklady dovolacího řízení vedlejším účastníkům již uhradila.

18. Ústavní soud dodává, že tímto rozhodnutím nijak nepředjímá výsledek řízení o stěžovatelčině ústavní stížnosti. Pokud by přitom této stížnosti pravomocně nevyhověl, nákladové výroky rozhodnutí okresního a krajského soudu by se opět staly vykonatelnými a povinnost uhradit vedlejším účastníkům náklady řízení by mohla být vynucena i proti stěžovatelčině vůli.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2024

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

Dosavadní průběh řízení

1. Stěžovatelka se před soudy domáhala určení, že zástavní právo zajišťující pohledávku vedlejší účastnice neexistuje. Obecné soudy jí však nevyhověly. Stěžovatelka podle nich neprokázala, že zástavní právo zaniklo anebo že vůbec nevzniklo. Okresní soud proto její žalobu zamítl, krajský soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud její dovolání ve vztahu k určení neexistence zástavního práva zamítl. Stěžovatelka podala proti všem těmto rozhodnutím ústavní stížnost.

Argumentace stěžovatelky

2. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila její práva zaručená Listinou základních práv a svobod (čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 až 2 a čl. 37 odst. 3), Ústavou České republiky (čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 96 odst. 1), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1 a čl. 1 jejího Dodatkového protokolu) a Listinou základních práv Evropské unie (čl. 47).

3. Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za protiústavní z těchto důvodů: a) Smlouva "L. A." je absolutně neplatná, protože odporuje devizovým předpisům a protože při jejím podpisu byla jedna smluvní strana uvedena v omyl. b) Soudy pochybily při práci s cizím právem, protože neuvedly, podle které normy případ posuzovaly, nekriticky převzaly stanoviska vedlejší účastnice a samy nezjišťovaly obsah cizího práva. Soudy nevyužily možnosti nechat zpracovat znalecký posudek či zajistit výklad cizího práva Ministerstvem spravedlnosti. Přípis tohoto ministerstva se zakládal pouze na internetových odkazech s textem právních norem a neobsahoval výklad relevantních ustanovení, a proto na základě něj nelze posuzovat právní povahu či platnost smlouvy podle švýcarského práva. c) Soudy nezkoumaly pravost "L. A.", jelikož pominuly důkazy o jeho nepravosti a bezdůvodně a s chybným odůvodněním neprovedly znalecký posudek k potvrzení nepravosti podpisu na tomto dokumentu. Vedlejší účastnice na tomto důkazu postavila svá tvrzení o existenci zastavené pohledávky a zástavního práva a soudy tento dokument považovaly za zásadní důkaz. d) Soudy se nezabývaly právní povahou "L. A." a chybně ji posoudily jako konsenzuální kontrakt o půjčce, což je z pohledu českého práva protimluv, protože tento typ smlouvy je kontraktem reálným. Toto rozlišení je klíčové zejména pro posouzení platnosti smlouvy s ohledem na devizové předpisy. e) Soudy chybně rozdělily důkazní břemeno, protože po stěžovatelce požadovaly prokázání pravosti "L. A." a prokázání tvrzení, že šlo o smlouvu podle čl. II. zástavní smlouvy. f) Nejvyšší soud nezrušil rozhodnutí nižších soudů, ačkoli uvedl, že je závěr krajského soudu o nepromlčitelnosti zástavního práva chybný, a ačkoli stěžovatelka během řízení trvala na tom, že i kdyby zástavní právo vzniklo, bylo by promlčené. g) Rozhodnutí Nejvyššího soudu je nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné, protože aprobuje nesprávná zjištění nižších soudů a ignoruje stěžovatelčiny námitky ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nižších soudů, nevypořádání se s klíčovými důkazy a jejími důkazními návrhy, nesprávného rozložení důkazního břemene před nižšími soudy, chybně určené právní povahy a nesprávného posouzení neplatnosti údajné smlouvy o zastavené pohledávce.

4. Stěžovatelka podala návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí - nejdřív jen ve vztahu k nákladovým výrokům a později i ve vztahu k výrokům o věci samé.

Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatelky

5. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření ostatním účastníkům řízení. Stěžovatelka podala k jejich vyjádřením repliku, v níž setrvala na své argumentační pozici. Tato podání však neobsahovala žádné skutečnosti či argumenty, které by měly vliv na posouzení věci a které nebyly vyjádřeny již v předchozích fázích řízení.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem soudů, podle nichž stěžovatelka neprokázala neexistenci zástavního práva. Posouzení toho, zda dané zástavní právo existuje či neexistuje, je především otázkou zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výkladu podústavních předpisů. Tento úkol přitom náleží zejména obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu.

7. Ústavní soud vystupuje v řízení o ústavních stížnostech jako orgán ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy). Napadené rozhodnutí může zrušit pouze tehdy, pokud má toto rozhodnutí či jemu předcházející řízení vadu, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že důvody k jejich zrušení dány nejsou.

8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pokračuje v polemice se závěry obecných soudů ohledně rozdělení důkazního břemene a prokázání existence pohledávky. Obdobné námitky uplatnila již před obecnými soudy (viz bod 7 rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 3 rozhodnutí krajského soudu a bod 1 rozhodnutí okresního soudu). Na její námitky přitom podrobně a srozumitelně odpovídají již napadená rozhodnutí - zejména pak rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto stěžovatelčiny námitky vypořádal pouze stručně.

9. K neplatnosti "L. A." z důvodu rozporu s devizovými předpisy [námitka a)] Nejvyšší soud uvedl, že tato smlouva by mohla být neplatná tehdy, pokud by splňovala znaky smlouvy o úvěru (podle § 497 obchodního zákoníku). Soudy se povahou smlouvy zabývaly a posoudily jí jako smlouvu o půjčce, a proto z tohoto důvodu neplatná být nemohla (viz body 24 až 25 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ústavní soud toto posouzení nepovažuje za protiústavní.

10. Námitku neplatnosti "L. A." odůvodněnou tím, že jedna ze smluvních stran byla při jejím podpisu uvedena v omyl [námitka a)], Nejvyšší soud považoval za nepřípustnou, neboť šlo o námitku novou, dosud v řízení neuplatněnou (viz bod 26 jeho rozhodnutí). I tento závěr Ústavní soud považuje za ústavně souladný. Věcně se touto námitkou nemůže zabývat ani Ústavní soud (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2386/18, body 14 a 17 až 18).

11. K námitce, že soudy chybně pracovaly s cizím právem [námitka b)], Nejvyšší soud uvedl, cizí právo bylo zjišťováno z odborného vyjádření i stanoviska Ministerstva spravedlnosti a stěžovatelka "nespecifikuje, v čem byl postup soudů nesprávný a vedl k nesprávnému závěru o obsahu cizího práva". Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že stěžovatelka kritizuje soudy za způsob zjišťování obsahu švýcarského práva, ačkoli z něj vyvodily závěr, z něhož ve své argumentaci sama vychází (viz body 19 až 22 jeho rozhodnutí).

12. Na rozhodnutí Nejvyššího soudu lze odkázat i v souvislosti s námitkami, že soudy svá rozhodnutí opřely o pochybnou "L. A." [námitka c)], že se nezabývaly její právní povahou [námitka d)] a že chybně rozdělily důkazní břemeno ohledně prokázání její pravosti a prokázání tvrzení, že šlo o smlouvu podle čl. II. zástavní smlouvy [námitka e)]. Jak Nejvyšší soud vysvětlil, tato argumentace vychází z premis, které jsou zčásti nepřesné a zčásti mylné, stěžovatelka touto námitkou předkládá svou vlastní skutkovou verzi, od níž odvíjí údajnou nesprávnost napadených rozhodnutí (viz body 16 až 18, 23 a 53 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ústavní soud považuje tento závěr za ústavně souladný a výše uvedené námitky za neopodstatněné.

13. Protiústavní nebyl ani postup Nejvyššího soudu, který na jednu stranu uzavřel, že je závěr krajského soudu o nepromlčitelnosti zástavního práva chybný, ale zároveň uvedl, že tato dílčí nepřesnost neovlivňuje správnost jeho rozhodnutí [námitka f)]. Jak totiž Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, stěžovatelka svou původní žalobu na určení promlčení zástavního práva již během řízení před okresním soudem změnila na žalobu na určení neexistence zástavního práva. Předmětem řízení tedy nebylo promlčení zástavního práva, ale určení jeho neexistence, což jsou dva odlišné nároky. Závěr krajského soudu o nepromlčitelnosti zástavního práva tak nebyl v daném případě rozhodující, což Nejvyšší soud řádně odůvodnil (viz body 34 až 50 jeho rozhodnutí).

14. Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou, že rozhodnutí Nejvyššího soudu potvrzuje nesprávná zjištění nižších soudů a ignoruje stěžovatelčiny námitky, což ho podle ní činí nedostatečně odůvodněným a nepřezkoumatelným [námitka g)]. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je odůvodněno podrobně, nadstandardně a reaguje na všechny podstatné stěžovatelčiny námitky.

Závěr

15. Ústavní soud dospěl z popsaných důvodů k závěru, že obecné soudy neporušily stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu. Její ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

16. O návrhu na odklad vykonatelnosti nákladových výroků napadených rozhodnutí Ústavní soud rozhodoval samostatným usnesením. Tomuto návrhu vyhověl pouze ve vztahu k nákladovým výrokům rozhodnutí krajského a okresního soudu (viz usnesení ze dne 21. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 268/24).

17. O návrhu na odklad vykonatelnosti výroků napadených rozhodnutí o věci samé Ústavní soud samostatným usnesením nerozhodoval. Výroky o věci samé nebyla stěžovatelce uložena žádná povinnost (jejich podstatou bylo pouze nevyhovění jejímu návrhu na určení neexistence zástavního práva). Návrh na odložení vykonatelnosti výroků, kterými není uložena žádná povinnost, je přitom ze své podstaty nedůvodný (shodně viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 285/24, bod 11 či III. ÚS 2722/23, bod 16).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2024

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

1. Stěžovatelka podala k Ústavnímu soudu návrh na opravu výše uvedeného usnesení, kterým byla její ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v něm totiž chybně spojil jednu z jejích námitek s dokumentem nazvaným "L. A.", ačkoli ji stěžovatelka vztahovala k zástavní smlouvě.

2. Občanský soudní řád uvádí, že předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti (viz § 164 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu).

3. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedené usnesení skutečně obsahuje chybu v psaní. Ve dvou pasážích odůvodnění tohoto rozhodnutí je totiž namísto zástavní smlouvy nedopatřením uvedena "L. A.". Obsah textu odpovídá nyní opravenému označení smluv, je tedy zřejmé, že se skutečně jednalo o chybu v psaní. Předsedkyně senátu proto tuto nesprávnost tímto opravným usnesením napravila. Ústavní soud pro úplnost dodává, že tato chyba v psaní neměla vliv na věcné posouzení dané námitky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu