III. ÚS 2695/14

Odůvodnění

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 2, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Krajský soud v Českých Budějovicích shora uvedeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsoudil ji podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku jí dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností se specifikovaným předmětem podnikání na 7 let. Rovněž ji odsoudil podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3, 4 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 280 denních sazeb, přičemž výše denní sazby stanovil na 18 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonala, stanovil jí podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Dále stěžovatelce uložil podle § 70 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. zákoníku trest propadnutí vymezených věcí a také podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty v podobě konkretizovaných finančních prostředků na bankovních účtech. Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání stěžovatelky zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Stěžovatelku podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud nově odsoudil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6,5 roku a pro výkon tohoto trestu ji podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že příjmy, které obchodní společnost DAS etwas ANDERE Das Beste Privat s. r. o. v daňovém řízení zatajila, v podstatě plynuly z nelegálního zprostředkovávání zaměstnání, takže trestní stíhání mělo být vedeno pro trestný čin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákoníku, a nikoli pro daňový delikt, protože nelze pachatele prvně jmenovaného trestného činu nutit k tomu, aby se k trestné činnosti doznal tím, že zdaní příjem z ní pocházející. Stěžovatelka deklaruje, že obchodní společnost, za kterou jednala, zastřeně zprostředkovávala ošetřovatelkám zaměstnání, ačkoliv k tomu neměla povolení podle zákona o zaměstnanosti (zákon č. 1/1991 Sb., resp. s účinností od 1. 10. 2004 zákon č. 435/2004 Sb.). Ku podpoře tohoto závěru podrobně rozebírá ujednání mezi subjekty zprostředkujícími zajištění ošetřovatelských služeb, zájemci o tyto služby ("hostitelskými rodinami" na území Rakouska) a ošetřovatelkami. Stěžovatelka dovozuje, že se de facto jednalo o pracovní (zaměstnanecký) poměr mezi "hostitelskými rodinami" a ošetřovatelkami, vykonávaný ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, podle pokynů a osobně, resp. za peněžní plnění (byť formálně označované coby kapesné a náhrady nákladů za pobyt). Pro případ, že by Ústavní soud neuznal ústavněprávní rozměr této argumentace, stěžovatelka polemizuje se skutkovými závěry obecných soudů ohledně úmyslného zavinění a spáchání činu ze ziskuchtivosti. Dále oponuje zjištěním ohledně výše škody, a to s poukazem na Smlouvu o zamezení dvojího zdanění mezi Českou republikou a Rakouskem publikovanou pod č. 48/1979 Sb. a trestní stíhání, které je proti ní v Rakousku vedeno pro daňové delikty odvíjející se z týchž příjmů, v souvislosti s nimiž byla odsouzena ústavní stížností napadenými rozhodnutími. Obecné soudy při stanovení výše škody nedocenily, dovozuje dále stěžovatelka, že rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, kterým se potvrzovaly dodatečné platební výměry Finančního úřadu v Českých Budějovicích, byla v rámci soudního správního řízení pravomocně zrušena a došlo k zastavení odvolacího řízení. Stěžovatelka zpochybňuje zákonnost resp. procesní použitelnost prohlídky jiných prostor, k níž došlo ve dnech 31. 10. až 1. 11. 2006 v objektu sídla obchodní společnosti DAS etwas ANDERE Das Beste Privat s. r. o. s tím, že na stejném místě sídlila i Nadace Jihočeská lidová pomoc a ohledně jí užívaných prostor prohlídka nařízena nebyla. Nejvyššímu soudu vytýká, že se nezabýval jí předloženým pevným diskem se záznamem domovní prohlídky. Stěžovatelka oponuje též výroku o trestu. Obecné soudy nezohlednily nepřiměřenou délku trestního řízení, kterou nezavinila, resp. tomu odpovídající důsledky v osobní sféře. Dále nevzaly v potaz četné polehčující okolnosti, že nikomu neublížila na zdraví, a naopak svou činností pomohla tisícům lidí. Seniorům a těžce nemocným pacientům v Německu a Rakousku, kde je nesmírně drahá péče poskytovaná v kruhu rodiny, zabezpečila ošetřování, díky němuž mohli dožít v domácím prostředí. Na druhé straně ošetřovatelkám zajistila dobře placenou práci. Poukazuje též na to, že v tuzemsku provozovala mobilní pečovatelskou péči, ze které nebyl generován zisk, a zajišťovala vánoční dárky a program pro Dům seniorů U Hvízdala, a před svým odsouzením i po něm vedla vzorný život. Zdůrazňuje rovněž, že z tvrzené škody bylo České republice reparováno celkem 31 728 775 Kč, což obecné soudy nepromítly do úvahy o peněžitém trestu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. Je namístě doplnit, že ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženy nejsou, v důsledku čehož je pak určující ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Konkrétně je případné zaznamenat následující: Obecné soudy ve vztahu k otázce trestněprávní kvalifikace stěžovatelčina jednání položily důraz na zjištění, že součástí Smlouvy o obstarání pobytu mezi DAS etwas ANDERE Das Beste Privat s. r. o. a ošetřovatelkami bylo jasné prohlášení, že jejich činnost v hostitelské rodině je charitativní, dobrovolná a bezplatná. Podle obecných soudů z tohoto pohledu šlo o činnost, která odpovídala předmětu činnosti DAS etwas ANDERE Das Beste Privat s. r. o. zapsanému v obchodním rejstříku, a to jmenovitě zprostředkování služeb, poskytování služeb pro rodinu a domácnost, poskytování služeb osobního charakteru. Rozhodující soudy se nedopustily ústavněprávního excesu tím, že se k uvedeným závěrům přiklonily za situace, kdy výkon pečovatelské služby ošetřovatelek se některými prvky závislé činnosti - jak akcentuje stěžovatelka - vyznačoval. Pokud jde o stěžovatelčiny výhrady ohledně úmyslného zavinění, krajský soud se subjektivní stránkou trestného činu - ústavně konformním způsobem - zabýval na stranách 16, 17, 40, 65 a 66 svého rozsudku, a to s poukazem na konkrétní důkazy, zejména svědecké výpovědi zaměstnankyň DAS etwas ANDERE Das Beste Privat s. r. o. a listiny nalezené při domovní prohlídce v domě užívaném stěžovatelkou. Z týchž důkazních pramenů obecné soudy dovodily pohnutky ke spáchání trestného činu. Ve vztahu k úvahám stěžovatelky týkajícím se daňových povinností vůči Republice Rakousko se patří připomenout, že obecné soudy dospěly na argumentovaném základě k závěru, že ke zdanitelnému plnění docházelo v České republice. Konstatovaly, že zpoplatněna byla zprostředkovatelská činnost, přičemž jen tyto platby byly předmětem daňové povinnosti, nikoli samotná pečovatelská péče poskytovaná následně na území Rakouska. K uzavírání zprostředkovatelských smluv docházelo ze strany jejich poskytovatele výhradně na území České republiky v sídle obchodní společnosti DAS etwas ANDERE Das Beste Privat s. r. o. V kanceláři v Linci byly zájemcům o služby jen sdělovány informace a případně byla připravována smlouva [srov. čl. 5 odst. 4 písm. e) předmětné smlouvy o zamezení dvojího zdanění], k jejímuž uzavření později došlo v sídle DAS etwas ANDERE Das Beste Privat s. r. o. na území České republiky. Jestliže stěžovatelka upozorňuje na výsledek řízení vedeného Finančním ředitelstvím v Českých Budějovicích, dlužno podotknout, že vyplýval z prekluze, pro kterou již nebylo možné znovu dodatečně daň vyměřit. Ústavněprávní deficit nelze dovodit ani na podkladě stěžovatelčiných výtek, že na stejném místě, kde policejní orgán prováděl prohlídku jiných prostor a pozemků, sídlí ještě další subjekt, navíc personálně i jinak velmi úzce spjatý s tím, jehož prostřednictvím měl být spáchán zvlášť závažný zločin, pakliže se nejedná o subjekt se zákonnou povinností mlčenlivosti (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS - st 31/10 ze dne 14. 12. 2010, 426/2010 Sb.ST 31/59 SbNU 607). Nejvyšší soud nepochybil ani tím, že nepřistoupil k dokazování pevným diskem se záznamem domovní prohlídky (srov. § 265r odst. 7 tr. řádu). Není též jednoznačného důvodu k úsudku, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů stojí v kolizi s nálezy Ústavního soudu, které se týkají korelace mezi délkou řízení a přiměřeností výše trestu (nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 380/09 ze dne 12. 10. 2009 a sp. zn. I. ÚS 2859/09 ze dne 8. 6. 2010). Ústavní soud zde kladl důraz na povinnost soudů zkoumat vztah délky řízení k dalším atributům řízení, jako jsou složitost jeho předmětu, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity účastníků řízení aj.; připomínal rovněž, že není jeho úlohou předjímat, jaký konkrétní trest či v jaké výši má být uložen tak, aby byl ústavní princip proporcionality respektován. Ve stěžovatelčině věci se jednalo o poměrně složitý skutkový základ případu, který se vyznačoval mezinárodním prvkem. Stěžovatelce se patří přisvědčit co do otázky společenské prospěšnosti zajišťování péče o seniory a těžce nemocné pacienty, současně ovšem nelze ztrácet se zřetele, že obecné soudy důvodně vzaly v potaz zejména výši způsobené škody (35 466 840 Kč na dani z příjmů a 15 536 445 Kč na dani z přidané hodnoty), zištný motiv a délku období páchání trestné činnosti. Pochybení v rovině ústavního práva tudíž nelze shledat za situace, kdy odvolací soud stěžovatelce stanovil trest odnětí svobody ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby a zařadil ji do mírnějšího typu věznice. Peněžitý trest obecné soudy stanovily v kontextu stěžovatelčiných výnosů z trestné činnosti a účelového převodu části jejího majetku. Ani situace, kdy by bylo možné z ústavněprávních hledisek obecným soudům vytknout, že se neuchýlily k aplikaci institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody (srov. § 58 tr. zákoníku), zde přesvědčivě dovoditelná není (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 908/12 ze dne 17. 5. 2012). Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného je tím odůvodněno; podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji senát usnesením (bez jednání) odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu