Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky VETT a.s., se sídlem [adresa] Praha 11 - Chodov, zastoupené JUDr. Michalem Říhou, advokátem, sídlem [adresa] Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018 č. j. 28 Cdo 5101/2017-1276, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 8. 2018 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"). Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 5. 2017 č. j. 29 Co 73/2017-1227, a věc byla vrácena Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci k dalšímu řízení.
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 citovaného zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Výše uvedené je významné potud, že ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu nebyla v době podání ústavní stížnosti právní věc stěžovatelky dosud pravomocně ukončena, neboť soudní řízení dále pokračuje pod zn. 29 Co 73/2017 před Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočkou v Liberci, kterému byla věc vrácena k dalšímu řízení. Z toho plyne, že stěžovatelka má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by ? podle názoru stěžovatelky ? konečné rozhodnutí ve věci narušilo její základní ústavně zaručená práva, mohla by se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků předčasně podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. srpna 2018
Jiří Zemánek, v. r. soudce zpravodaj