Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. N. M., zastoupené JUDr. Jakubem Vaňkem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2025 č. j. 22 Cdo 1214/2025-255, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. K. V., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelce se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení jejích práv podle čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 11, čl. 21, čl. 26, čl. 31, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 17 Listiny základních práv EU domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024 č. j. 21 Co 233/2024-225 a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. 6. 2024 č. j. 12 C 254/2023-198 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň stěžovatelka požádala o přednostní projednání věci a přiznání náhrady nákladů řízení.
2. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil splnění formálních požadavků řízení kladených na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
3. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
4. V posuzované věci byla ústavní stížnost podána za situace, kdy v řízení nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí ve věci. Posuzovaná věc se nyní nachází ve fázi řízení před okresním soudem. V daném procesním stadiu Ústavní soud v rámci své Ústavou a zákonem o Ústavním soudu stanovené pravomoci, jíž musí pečlivě dbát, není povolán k námitkám předestřeným stěžovatelkou v ústavní stížnosti vyvozovat žádné závěry. Ústavní stížností totiž není napadeno rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, které by bylo schopno samo o sobě zasáhnout do základních práv nebo svobod stěžovatelky, a bylo tak způsobilé přezkumu Ústavním soudem v mezích jeho pravomoci. Stěžovatelka nadto netvrdila a Ústavní soud ani neshledal výjimečné okolnosti vylučující nepřípustnost ústavní stížnosti [§ 75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu].
5. V souvislosti se zveřejňováním rozhodnutí Nejvyššího soudu na úřední desce odkazuje Ústavní soud pro informaci na čl. 96 odst. 2 Ústavy, § 243f odst. 5 a 6 občanského soudního řádu a nález ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 38/18 (N 115/94 SbNU 370).
6. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
7. Stěžovatelka požádala o přiznání náhrady nákladů řízení, s ohledem na výsledek řízení ji soud nepřiznal (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 24. září 2025 Milan Hulmák v. r. soudce zpravodaj