Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MIKROTECHNA, s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2012 č. j. 13 Co 420/2012-140 a Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 3. 2012 č. j. 13 C 234/2010-111, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů v její občanskoprávní věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces, zásady předvídatelnosti práva, principu právní jistoty a práva na ochranu vlastnictví.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 12. 2012 č. j. 13 Co 420/2012-140 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 3. 2012 č. j. 13 C 234/2010-111, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, kterou se domáhala určení, že je vlastníkem pozemku p. č. X v katastrálnímu území [k.ú.] na základě kupní smlouvy uzavřené dne 1. 4. 1994 s Fondem národního majetku. Odvolací soud vysvětlil, že uvedený pozemek není částí funkčního celku s ostatními nemovitostmi tvořícími rekreační středisko "Hájenka" ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a proto ke dni 24. 5. 1991 přešlo vlastnické právo k tomuto pozemku na žalované město Jáchymov, jež jako vlastník bylo v roce 1997 zapsáno do katastru nemovitostí. Podle názoru soudu stěžovatelka nenabyla vlastnictví ani vydržením, jelikož zde nebyl stav oprávněné držby, poněvadž s pozemkem nenakládala jako s vlastním.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 7. 2013 č. j. 28 Cdo 1068/2013-163 stěžovatelčino dovolání odmítl, neboť dospěl k závěru, že není přípustné. Konstatoval, že vzhledem k nikoli přehlednému právnímu stavu nelze v plné míře vycházet z nabývacích titulů a ze zápisu v katastru nemovitostí jako výrazu principu materiální publicity, a proto přisvědčil argumentu o vydržení pozemku žalovaným, v jehož prospěch svědčí dřívější a platný nabývací titul a dobrá víra vyplývající ze zápisu v katastru nemovitostí.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti soudu prvního stupně vytýká, že zamítl návrh na provedení důkazu svědeckou výpovědí J. D., který pro ni prováděl správu nemovitostí, a mohl by se vyjádřit k tomu, jakým způsobem pozemek užívala. Namítá, že nebyla účastníkem řízení, jímž bylo vlastnické právo žalovaného zapsáno do katastru nemovitostí, ani o něm nebyla jinak informována. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že stav zápisu v katastru nemovitostí nemůže být způsobilým titulem k vydržení vlastnického práva a doplňuje, že není povinna "permanentně" zkoumat, zda tento zápis odpovídá skutečnosti; tato povinnost zatěžuje naopak příslušný orgán veřejné moci, který musí případný rozpor odstranit.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; relevantní rámec rozhodného právního posouzení podmínek vydržení sporné nemovitosti žalovaným obecné soudy vysvětlily a odůvodnily věcně přiléhavě, a na odůvodnění jejich rozhodnutí lze odkázat.
K tomu Ústavní soud dodává, že ve své rozhodovací praxi opakovaně podrobil kritice současnou úpravu zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, která odpovídajícím způsobem nechrání osoby jednající v dobré víře v pravdivost a úplnost údajů katastru nemovitostí. Konstatoval, že osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v daný, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011, N 88/61 SbNU 359 a sp. zn. I. ÚS 3314/11 ze dne 2. 10. 2012). Ačkoli Ústavní soud neabsolutizuje zásadu nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet (nikdo nemůže na druhého převést více práv, než sám má), z hlediska ochrany vlastnického práva nepovažuje za žádoucí její prolomení, a proto akcentuje nezbytnost náležitého posouzení a přísného hodnocení dobré víry nabyvatele (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3061/11 ze dne 13. 8. 2012). Již jen na okraj (a ve vztahu k části argumentace stěžovatelky) se poznamenává, že nápravu tohoto stavu přináší zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který s účinností od 1. 1. 2014 chrání dobrou víru toho, kdo úplatně nabyl vlastnické právo k nemovitosti od osoby k tomu oprávněné dle stavu zapsaného v katastru nemovitostí (srov. ustanovení § 984 nového občanského zákoníku); na druhé straně však vychází ze zásady vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva), a ačkoli vlastníku nepřikazuje pravidelnou kontrolu stavu zapsaného v katastru nemovitostí, předpokládá ji, a k tomu poskytuje účinné právní nástroje (srov. ustanovení § 985 a 986); ochranu osobám dotčeným nesprávným zápisem poskytuje pouze v případě jejich aktivního a důsledného jednání. To, že nevyhověl důkaznímu návrhu stěžovatelky (k výslechu jmenovaného svědka J. D.), soud prvního stupně odůvodnil tím, že směřoval k prokázání nerozhodné skutečnosti; nejde tedy o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004, N 87/33 SbNU 339). Na základě řečeného je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí kasačním zásahem odstranil.
Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu