III. ÚS 2738/15

Odůvodnění

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v její občanskoprávní věci. Obvodní soud pro Prahu 1 shora uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se proti žalované (České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj) domáhala zaplacení částky 1 439 088 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem; stěžovatelkou požadovaná částka představovala ušlý zisk z pronájmu v žalobě specifikovaných nemovitostí (jednotek v objektu občanské vybavenosti) v období od 1. 7. 2009 do 30. 6. 2011, tj. za období, kdy v důsledku posléze zrušeného stavebního povolení nemohla zkolaudovat předmětnou stavbu, přestože ke kolaudaci byla připravena (náhradu škody za období od 2. 10. 2008 do 30. 6. 2009 stěžovatelka uplatnila v přechozí samostatné žalobě). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví identifikovaným rozsudkem tento rozsudek obvodního soudu potvrdil a následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě obsáhle polemizuje se závěrem nalézacího a odvolacího soudu, že jí vzniklá škoda nebyla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím stavebního úřadu, a dále namítá, že se obecné soudy řádně nezabývaly tou částí jejího nároku, již odvíjela od tvrzeného nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení o vydání dodatečného stavebního povolení; zde polemizuje se závěrem obvodního soudu, že není jisté, jak by (pro ni) dopadlo řízení, pokud by bylo ukončeno v přiměřené lhůtě, neboť se domnívá, že v důsledku existence zákonných lhůt ve správním řízení je takový průběh řízení možné - s potřebnou mírou pravděpodobnosti - zpětně rekonstruovat. Nejvyšší soud stěžovatelka kritizuje proto, že se nezabýval jí předestřenou otázkou zásadního právního významu, a své rozhodnutí řádně neodůvodnil, neboť toliko odkázal na své rozhodnutí dřívější (jež však s danou věcí nijak nesouvisí), jakož i na rozhodnutí v jiné její věci; podle jejího názoru se nevypořádal ani s existencí nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1667/12, což vyvolalo dojem, že se Nejvyšší soud dovoláním "vůbec nezabýval".

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít. Tak je tomu i v případě projednávané ústavní stížnosti. Aplikace ustanovení § 43 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přichází typicky v úvahu i za situace, kdy projednávaná ústavní stížnost obsahuje pouze totožné nebo obdobné námitky, se kterými se Ústavní soud v totožné nebo obdobné věci již v minulosti vypořádal. Pokud proto jde o část ústavní stížnosti, týkající se stěžovatelkou tvrzeného nároku na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí, postačí na tomto místě toliko plně odkázat na usnesení ze dne 12. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 3617/14, kterým Ústavní soud odmítl předchozí stěžovatelčinu ústavní stížnosti v téže právní věci. V odkazovaném usnesení Ústavní soud mj. uvedl důvody, pro které není možné považovat obecnými soudy přijaté závěry za rozporné s nálezem sp. zn. II. ÚS 1667/12 (N 30/72 SbNU 347). Nad rámec odkazovaného usnesení sp. zn. III. ÚS 3617/14 je tak vhodné zaznamenat, že oproti očekávání stěžovatelky Ústavní soud odkaz Nejvyššího soudu na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2244/2000 za zjevně nepřiléhavý nepovažuje; v postupu Nejvyššího soudu, jenž se věcně nezabýval stěžovatelčiným dovoláním (proto, že jej neshledal ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným), proto Ústavní soud žádné ústavněprávní deficity nespatřuje. Přisvědčit nelze stěžovatelce ani v té části ústavní stížnosti, ve které vytýká obecným soudům (primárně soudu nalézacímu), že se řádně nezabývaly jí tvrzenou škodou vzniklou v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení o vydání dodatečného stavebního povolení, tedy škodou vzniklou z titulu nesprávného úředního postupu. Zde se Ústavní soud omezuje na konstatování, že se nalézací i odvolací soud touto částí žalobních tvrzení řádně zabývaly a provedené důkazy hodnotily korektně v intencích ustanovení § 132 o. s. ř. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že uvažovaly nejen celkovou délku řízení o vydání dodatečného stavebního povolení, nýbrž i veškeré rozhodné skutečnosti, jež tuto délku ovlivnily, a reflektovaly tak i celou řadu řízení prodlužujících skutečností, jež je možné primárně přičítat stěžovatelce (srov. str. 9 rozsudku obvodního soudu a str. 6 a 7 rozsudku městského soudu), přičemž právě proti této části odůvodnění napadených rozhodnutí žádnou věcnou oponenturu nepředkládá. Je namístě uzavřít, že se stěžovatelce zásah do jejích základních práv doložit nezdařilo; okolnost, že se se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Postačí tak závěrem pouze zdůraznit, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích je výsledkem řádné aplikace (podústavního) práva, z mezí zákona nikterak nevybočuje a z ústavního hlediska je akceptovatelný. Senát Ústavního soudu proto stěžovatelčinu ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2015

Jan Musil v. r. předseda senátu