III. ÚS 2755/13

Odůvodnění

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky a ustanovení čl. 36, 37 a čl. 38 Listiny základních práva a svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v jeho občanskoprávní věci. Shora uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. 68 Co 417/2012 jako opožděně podané; k odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rovněž napadeným rozhodnutím toto usnesení potvrdil, neboť i on dospěl k závěru, že stěžovatelovo elektronické i faxové dovolání bylo podáno po lhůtě. Stěžovatel v ústavní stížnosti s interpretací rozhodných ustanovení občanského soudního řádu, ke které se uchýlil odvolací soud, nesouhlasí a zdůrazňuje, že v případě elektronického podání s ověřeným podpisem je doručeno soudu v den, kdy bylo toto podání odesláno (tedy předáno provozovateli elektronické pošty).

Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje požadované formální náležitosti a další podmínky, jež zakotvuje zákon o Ústavním soudu pro její věcné projednání. V dané věci je významné, že tomu tak není. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti). V ústavní stížností napadeném usnesení byl stěžovatel odvolacím soudem poučen, že proti tomuto usnesení "není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]". Dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., není dovolání přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost dle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř.; podle tohoto ustanovení platí, že účastník může žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. Je tedy očividné, že stěžovateli byl k dispozici tento procesní prostředek, a pakliže se k němu před podáním projednávané ústavní stížnosti neuchýlil (ačkoli odvolací soud na něj upozornil), je nevyhnutelné hodnotit jeho podání dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustné, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Návrh, který je podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut; rozhodne o tom bez jednání soudce zpravodaj. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj