Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Blankou Vančurovou, advokátkou se sídlem [adresa] směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2021, č. j. 8 Tdo 557/2021-395, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. 1. 2021, č. j. 13 To 328/2020-278, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 9. 2020, č. j. 3 T 51/2020-220, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným přečiny ublížení na zdraví a výtržnictví, čehož se měl dopustit tím, že v rámci řešení dopravního incidentu vytáhl gumový obušek a vedl úder směřující na hlavu druhé osoby (dále jen jako "poškozený"). Poškozený se snažil úder vykrýt rukou a úder obušku mu způsobil zlomeninu záprstní kůstky vyžadující několikatýdenní léčení. Za oba přečiny byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání dvou let. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích druhým napadeným rozsudkem citovaný výrok o vině i trestu nezměnil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.
3. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel se shora označenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Trvá na tom, že je nevinný a nikdy poškozeného obuškem neudeřil. Poškozený si celý průběh událostí údajně vymyslel - chtěl totiž stěžovatele přepadnout a okrást, což se mu ale nepovedlo a navíc si při tomto pokusu sám způsobil zmíněné poškození ruky o návěs vozidla. Obecné soudy všechny důkazy hodnotily svévolně v neprospěch stěžovatele. Ten si přitom nechal zpracovat znalecký posudek, ze kterého plyne, že poškozený měl kromě zlomeniny záprstní kůstky na ruce i oděrku, kterou nemohl způsobit úder obuškem. Obdobně nalézací soud neuvěřil nezaujatému svědkovi vypovídajícímu v jeho prospěch a přiklonil se k výpovědi spolujezdkyně (pracovní kolegyně) poškozeného, ačkoliv její výpověď byla zcela nelogická a protiřečila si. Jelikož o skutečném průběhu události existují reálné pochybnosti, měly soudy aplikovat zásadu in dubio pro reo a stěžovatele osvobodit.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud proto posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodování podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, když by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (za všechny srov. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94).
9. Těžiště argumentace stěžovatele se dotýká právě postupu obecných soudů (zvláště prvostupňového) při dokazování. Jde přitom o shodné námitky, které stěžovatel uplatňoval již v odvolání a dovolání. Stěžovatel sice poukazuje na tvrzený extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ve skutečnosti ale pouze konstruuje alternativní průběh skutkového děje, který je však evidentně založen výhradně na jeho přesvědčení o vlastní nevině. Ústavní soud, vědom si mj. výše předestřeného omezení svých pravomocí ve vztahu k obecným soudům, nevidí žádný rozumný důvod zde podrobně přezkoumávat jednotlivé námitky stěžovatele dotýkající se práva na spravedlivý proces, jestliže tak již vyčerpávajícím způsobem učinil Nejvyšší soud (srov. body 18-29 usnesení). Stručně je možné shrnout, že skutková zjištění nalézacího soudu vycházela z věrohodných výpovědí poškozeného a jeho spolujezdkyně a byla podpořena též soudem zadaným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví. Naopak pro verzi stěžovatele nesvědčí žádné relevantní okolnosti a jeho námitkám (srov. oděrka na ruce poškozeného, otázka důvěryhodnosti dalšího údajného svědka) se obecné soudy věnovaly a vyvrátily je, a to včetně závěrů znalce přizvaného stěžovatelem. Tento znalec (šlo o jiného, než určil soud) při hlavním líčení dokonce výslovně uznal, že zranění poškozeného mohou odpovídat i průběhu událostí popsaných v žalobě.
10. Ústavnímu soudu proto nezbývá než připomenout, že právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení (ve vztahu k trestnímu řízení např. nález ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14).
11. S ohledem na dosud uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu