Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti J. F., zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem v [adresa] proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci sp. zn. 2 KZV 49/2008 ze dne 8. 3. 2010 a usnesení Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZT 106/2008 ze dne 2. 6. 2010, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí jmenovaných státních zastupitelství "nejméně v částech dotýkajících se stěžovatele" s tvrzením porušení základních práv, garantovaných čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V důvodech ústavní stížnosti v podstatě uvádí, že napadená rozhodnutí porušila vyjmenovaná práva tím, že prvním z nich bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání stěžovatele pro skutek kvalifikovaný nejprve jako trestný čin vydírání a posléze jako trestný čin útisku, a to podle § 172 odst. 1 písm. c) tr. ř. - tedy proto, že nebylo prokázáno, že skutek, který se stal a je trestným činem, spáchal obviněný, ačkoliv dle názoru stěžovatele mělo být trestní stíhání zastaveno "z některého pro stěžovatele příznivějšího zákonného důvodu", tj. dle písm. a) nebo b) téhož ustanovení tr. ř. Druhé rozhodnutí je vadné ze stejného důvodu, když jím byla zamítnuta stížnost stěžovatele. Použitý důvod pro zastavení trestního stíhání podle stěžovatele nepředstavuje "dostatečnou občanskou satisfakci" a rozhodnutí "zanechává na dotčených osobách (sic!) trvalý "cejch" pravděpodobného zločince (zejména bylo-li trestní stíhání medializováno, jak se v daném případě masivně stalo). Kdyby státní zástupci lépe vyložili trestní řád, měli a mohli "dílčí skutky" (správně trestní stíhání pro ně) zastavit podle § 172 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., kromě toho napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna a jsou nepřezkoumatelná, podle stěžovatele se řádné zdůvodnění musí vztahovat i na odůvodnění závěru, že skutek, pro který byl stíhán obviněný, spáchala jiná osoba a že jde o trestný čin.
Ústavní soud, předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shodně jako v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2558/10 ve věci stížnosti v téže trestní věci dalšího spoluobviněného stěžovatele, argumentující v zásadě stejnými důvody jako nyní posuzovaná stížnost, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a § 72 odst. 3 tohoto zákona dále stanoví, že krom vyčerpání procesních prostředků v jednom typu řízení se procesními prostředky rozumí i prostředky, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tak fakticky projevuje i ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Také z nyní posuzované stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se cítí být dotčen na svých osobnostních právech již samotným trestním stíháním, které vyústilo v napadená rozhodnutí, resp. medializací trestního stíhání. Tato práva jsou v ústavněprávní rovině garantována čl. 10 odst. 1 Listiny. K jejich ochraně však stěžovateli právní řád poskytuje procesní prostředky, jež dosud zjevně vyčerpány nebyly. Pokud jde o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, poukazuje se rovněž na názor vyjádřený v předcházejícím rozhodnutí Ústavního soudu shora označeném, o nepřípadnosti polemiky stěžovatele s údajně nepřiléhavou interpretací trestního řádu, který senát i v nyní posuzované věci stěžovatele sdílí s tím, že i odůvodnění napadených rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli považuje Ústavní soud za dostačující, nevykazující prvky libovůle. Pokud jde o tvrzené porušení dalších základních práv, stěžovatel neuvádí, v čem konkrétně spatřuje jejich porušení, a proto se jeho tvrzením Ústavní soud dále nezabýval. Z uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou, zčásti jako neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) cit. zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2010
Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu