III. ÚS 2759/16: Právo na zákonného soudce – vyloučení orgánů činných v trestním řízení a ke způsobu přidělování přísedících do soudních senátů

Odůvodnění

Vymezení věci

1. Ústavní soud obdržel podle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") dne 17. 8. 2016 ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel tvrdil, že v trestním řízení údajně došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces definovaného obsahem čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.

2. Stěžovatel v rámci vazebního zasedání dne 23. 5. 2016 namítl podjatost (ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 tr. řádu) osoby předsedy senátu (1 T 8/2012) JUDr. Miloše Žďárského, a to pro poměr k věci. Stěžovatel dovodil důvodnost této námitky s ohledem na průběh řízení, v jehož rámci došlo k vydání stěžovatele k trestnímu stíhání, resp. výkonu trestu z Chorvatské republiky do České republiky, kdy obžalovaný byl vydán v souladu se zásadou speciality, jejíž součástí je i právo žádat v případě uprchlého o nové projednání věci, což obžalovaný v zákonné lhůtě učinil, avšak důsledky z této žádosti ze zákona plynoucí byly naplněny až po uvedené době, což lze charakterizovat jako nedůvodné průtahy, za které je odpovědný právě předseda senátu. Návrhem na zrušení pravomocného rozsudku ve smyslu § 306a odst. 2 tr. řádu se soud zabýval až po uplynutí zákonné lhůty třiceti dnů [§ 174a odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Lhůta vypršela 18. 5. 2016, přesto neveřejné zasedání, v rámci kterého byly rozsudky zrušeny, bylo provedeno až o pět dnů později. Dále poukázal na nesprávné obsazení senátu přísedícími v rozporu s ustanovením § 42 zákona o soudech a soudcích. Stěžovatel argumentoval usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1640/2014 ze dne 20. 5. 2015, kdy soud konstatoval nezákonné přidělování přísedících k jednotlivým trestním senátům u Krajského soudu v Brně v roce 2012. V konečném důsledku i v projednávané kauze stěžovatele došlo k upření práva na zákonného soudce.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména vyslovil přesvědčení, že řízení i napadené rozhodnutí jsou zatíženy podstatnými vadami, jsou projevem libovůle soudu a jsou nepřezkoumatelné, neboť rozhodnutí není řádně odůvodněno. Stěžovatel tvrdil, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s § 2 odst. 4 tr. řádu projednávat věc bez zbytečných průtahů, přestože je stěžovatel omezen na osobní svobodě, proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušil.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

4. Ústavní soud stručně rekapituluje obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 8/2012:

5. K vydání stěžovatele došlo dne 7. 9. 2015, a to v souladu s uzavřenou mezinárodní dohodou a současně i se zněním zákona.

6. Krajský soud v Brně dle § 305 tr. řádu rozhodl, že vůči osobě obžalovaného stěžovatele se konalo trestní řízení jako řízení proti uprchlému. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2013 č. j. 1T 8/2012-7588 (č. l. 7588-7661) ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. a 2. 6. 2014 č. j. 3 To 8/2014-8000 (č. l. 8000-8020) byl mj. obžalovaný stěžovatel uznán vinným spácháním zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku a tomuto byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obžalovanému uložen peněžitý trest ve výměře 5 000 000 Kč se stanovením náhradního trestu pro případ jeho nevykonání a dále mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu, na dobu devíti roků a šesti měsíců a konečně i trest propadnutí věci.

7. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 5. 2016 č. j. 1 T 8/2012-8887 rozhodl, že předseda senátu (1 T 8/2012) JUDr. Miloš Žďárský ani přísedící M. R. a D. B. nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů daného trestního řízení. Vrchní soud v Olomouci rozhodl v neveřejném zasedání pod č. j. 3 To 73/2016-8921 dne 14. 6. 2016 o stížnosti stěžovatele tak, že postupem podle ustanovení § 148 odst. 1 psím. c) tr. řádu stížnost zamítl.

Průběh řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 8/2012 a vyzval účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

9. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 26. 10. 2016, podepsaném předsedou příslušného senátu, uvedl, že v ústavní stížnosti stěžovatele neshledal žádné nové námitky, kterými by se napadené usnesení nezabývalo, a pro stručnost na toto dále odkázal.

10. Vrchní soud v Olomouci jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 1. 11. 2016 uvedl, že většina námitek uvedených v ústavní stížnosti přesahuje rámec daný předmětem řízení. K námitce nepřezkoumatelnosti usnesení vrchního soudu považuje za potřebné sdělit, že stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně (1 T 8/2012-8887) vůbec nebyla obhájcem stěžovatele odůvodněna a neobsahovala stížnostní námitky, se kterými by se měl vrchní soud vypořádat. Námitky stěžovatele považuje za nedůvodné a navrhuje, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnost odmítl.

11. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli, který využil svého práva a ve stanovené lhůtě na ně reagoval. Stěžovatel polemizoval s rozhodnutími soudu prvního stupně i odvolacího soudu a sdělil, že nadále trvá na podané stížnosti.

12. Ve smyslu § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.

Vlastní posouzení

13. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. Ústavní soud připomíná, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.

15. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutími, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na vyloučení předsedy senátu a přísedících. Poté, co se Ústavní soud s předmětnými rozhodnutími seznámil, zjistil, že trestní soudy se celou věcí dostatečně zabývaly a svá rozhodnutí logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily.

16. Podle § 30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u nichž lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemohou nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, pak nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

17. K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, jestliže je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo nebudou schopny nezávisle a nestranně rozhodnout. Takový stav však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.

18. Ústavní soud připomíná svoji rozsáhlou ustálenou judikaturu (a taktéž judikaturu Evropského soudu pro lidská práva), dle které nestrannost soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, jako předpoklad vyloučení jejich podjatosti, je třeba posuzovat jak z hlediska subjektivního, tak z hlediska objektivního. Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti ve vztahu k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, či jejich obhájcům a dalším vyjmenovaným osobám, nebo k projednávané věci. Objektivní kritérium svědčí o tom, že tyto úřední osoby skýtají dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti. Pochyby o nestrannosti uvedených osob z objektivního hlediska může vyvolat například složení senátu nebo sukcese funkcí, z čehož však vyplývá, že k jejich vyloučení nestačí pouhé pocity jich samotných či účastníků řízení. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě se bere v úvahu též stanovisko obviněného, které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, ale to, zda lze tyto obavy považovat za objektivně opodstatněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je navíc nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Pullar proti Spojenému království ze dne 10. 6. 1996, rozsudek ve věci Piersack z roku 1982, rozsudek ve věci De Cubber z roku 1984, dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2670/09 ze dne 23. 2. 2010 - dostupné na http://nalus.usoud.cz).

19. Pokud jde o námitku průtahů, jež jsou důsledkem nečinnosti předsedy senátu, pak je třeba konstatovat, že není opodstatněná, protože stěžovatel a ostatní spoluodsouzení využili opravný prostředek dovolání k Nejvyššímu soudu, kterému byl předložen spis dne 29. 6. 2015. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015 (5 Tdo 839/2015-8648) byl spis k dispozici Krajskému soudu v Brně až v roce 2016. Předseda senátu v této věci reagoval na návrh stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona o soudech a soudcích tím, že v průběhu pěti dnů od doručení návrhu (č. l. 8864-8866) nařídil neveřejné zasedání pro účely zrušení rozsudku, o čemž byl obžalovaný uvědomen (č. l. 8856). V případě, že by ve smyslu ustanovení § 174a odst. 3 zákona o soudech a soudcích postoupil tento návrh k rozhodnutí se svým vyjádřením Vrchnímu soudu v Olomouci, v konečném důsledku by došlo k delšímu zdržení, nežli nastalo v praxi realizovaným postupem.

20. Stěžovatel především argumentuje porušením práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, k němuž mělo dojít v řízení před Krajským soudem v Brně tím, že jeho trestní věc rozhodoval senát složený vedle předsedy senátu JUDr. Miloše Žďárského ze soudkyň přísedících M. R. a D. B.. Argumentoval přitom usnesením Nejvyššího soudu (sp. zn. 11 Tdo 1640/2014 ze dne 20. 5. 2015), kdy soud konstatoval nezákonné přidělování přísedících k jednotlivým trestním senátům u Krajského soudu v Brně v roce 2012.

21. Způsobem přidělování přísedících do soudních senátů se Ústavní soud zabýval také v usnesení sp. zn. I. ÚS 2337/14 ze dne 11. 8. 2015, v němž v podstatě obdobně jako v usnesení sp. zn. II. ÚS 1168/13 ze dne 23. 5. 2013 (obě usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) poukázal na rozdíly v povaze funkcí soudce a přísedícího, pro něž zákonné požadavky na rozvrh práce soudu, pokud jde o určení konkrétního přísedícího, jsou méně specifikované než na určení soudce, což není v rozporu s ústavním pořádkem. S východisky i závěry vyslovenými v citovaných usneseních i v nálezu Ústavního soudu je možno se ztotožnit i v nyní posuzované věci, která se nijak neodlišuje od případů již řešených.

22. Ústavní soud podotýká, že z úřední desky Krajského soudu v Brně [veřejně dostupných internetových stránek, kde se seznámil s rozvrhem práce Krajského soudu v Brně pro rok 2016 (ve znění od 1. 5. 2016 po změnách 1 až 4)] vyplynula pravidla pro obsazování přísedících jednotlivých soudních oddělení. Ústavní soud konstatuje, že při obsazení senátu 1 T byla dodržena pravidla vyplývající z rozvrhu práce při využívání jednotlivých přísedících pro rozhodovací činnost ve věci stěžovatele.

23. Právo stěžovatele na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny, kterého se stěžovatel především dovolává, v napadeném řízení porušeno nebylo, neboť bylo prokázáno, že Krajský soud v Brně měl v rozhodné době pevný vnitřní systém přidělování přísedících do jednotlivých soudních oddělení, a nikoliv systém účelový a nahodilý, a že ani přísedící ke kauze stěžovatele nebyli vybráni libovolně, ale podle předem daných pravidel z interního seznamu přísedících působících v senátu, který projednával kauzu stěžovatele. Nešlo tedy o akt libovůle či účelového obsazení senátu 1 T přísedícími ad hoc, a nelze proto dospět k závěru, že by ve věci rozhodl senát obsazený nezákonnými přísedícími. Z důvodů uvedených dospívá dále Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo ani k porušení stěžovatelem tvrzeného práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 3. 8. 2016 (N 145/82 SbNU 307)].

24. V daném případě nelze také přehlédnout, že stěžovatel napadá jen dílčí rozhodnutí v jeho trestní věci, ve které řízení dále probíhá. Ústavní soud proto odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor a opravovat jejich skutečná nebo domnělá pochybení. Nelze se obracet přímo na Ústavní soud při každém úkonu nebo postupu orgánu veřejné moci, který je subjektivně pociťován jako procesně vadný. Není možné, aby Ústavní soud v trestním řízení suploval roli dozorujícího státního zástupce nebo roli stížnostního obecného soudu. Stěžovatel má v rámci probíhajícího, neukončeného řízení otevřeny veškeré procesní možnosti a opravné prostředky; případná pochybení - která mohou zasahovat i do ústavní roviny - je nutno napravit obvyklým a zákonem předvídaným postupem, především samotnými obecnými soudy. Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jenž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, lze proto případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v trestním řízení, ale i soudním přezkumem. Z tohoto důvodu Ústavní soud považuje svoji ingerenci do takového rozhodování, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce, za přinejmenším předčasnou.

Závěr

25. Protože napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, Ústavní soud rozhodl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o zamítnutí jeho ústavní stížnosti.