III. ÚS 2763/15

Odůvodnění

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil shora označená rozhodnutí, vydaná v jeho občanskoprávní věci. Obvodní soud pro Prahu 2 rubrikovaným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se proti žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) domáhal zaplacení částky 21 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nezákonné věznění (usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 6. 2013 sp. zn. 0 Nt 1811/2013 byla vyslovena stěžovatelova účast na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil. Soud prvního stupně stěžovatelovu žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že ji podal po uplynutí promlčecí doby stanovené v ustanovení § 32 odst. 3 (ve spojení s ustanovením § 35 odst. 1) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."); jelikož rozhodnutí o rehabilitaci nabylo právní moci dne 9. 7. 2013, měla být žaloba podána nejpozději dne 9. 7. 2014, avšak stěžovatel tak učinil až dne 23. 7. 2014, a žalovaný námitku promlčení vznesl. V odůvodnění rozsudku pak soud odkázal i na právní názory vtělené do nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3438/11 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 21/2010. Odvolací soud shledal právní závěry prvoinstančního soudu za správné, odvolávaje se dále na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 662/12. Přestože je podstatou projednávané věci (toliko) otázka (délky) promlčecí doby, shledává stěžovatel ústavněprávní rozměr své věci v legitimním očekávání, jež mu mělo vzniknout v důsledku řady závazných nálezů Ústavního soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje (a uváděl to již v řízení před obecnými soudy), že na daný případ je třeba aplikovat ustanovení § 24 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, jež stanovuje promlčecí dobu tříletou; dle jeho názoru přitom není rozhodné, zda do souzené věci dopadají závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1770/2012, neboť podle něj se použije obecná občanskoprávní tříletá promlčecí doba, tedy doba stejně dlouhá jako je tomu podle ustanovení § 24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.; v obou případech tak je namístě závěr, že stěžovatelův nárok promlčen není. V důsledku toho měl legitimní očekávání, že svůj nárok může u soudu uplatnit v této promlčecí době, a tomuto závěru svědčí i nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 819/15 a sp. zn. I. ÚS 723/15. Oba rozhodující soudy nadto aplikovaly ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., přestože takový postup výslovně vylučuje ustanovení § 36 tohoto zákona. V ústavní stížnosti konečně stěžovatel zpochybňuje přiléhavost odkazů na soudy označená rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu; připomíná pak, že předmětem věci sp. zn. IV. ÚS 662/12 otázka promlčecí doby nebyla a ve věci sp. zn. I. ÚS 3438/11 ponechal Ústavní soud otázku posouzení její délky (v rehabilitačních sporech) Nejvyššímu soudu, jenž ji vyložil v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1770/2012 tak, že je dobou tříletou. Odvolávat se na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 21/2010 je potom dle názoru stěžovatele nepřípadné, neboť se netýká rehabilitační věci.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný i tehdy, jestliže ústavní stížností předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, resp. námitky tam vznesené, v ústavněprávní rovině neobstály. Tak je tomu i v případě posuzované věci. Podstatou projednávané věci je stěžovatelův nesouhlas s tím, že obecné soudy při posouzení žalovanou vznesené námitky promlčení aplikovaly ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., přestože dle jeho názoru měly aplikovat ustanovení § 24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., případně vyjít z obecné občanskoprávní tříleté promlčecí doby. Touto výkladovou otázkou, stejně jako otázkou stěžovatelem akcentovaného legitimního očekávání, se však již Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 737/15 (tamní stěžovatel byl zastoupen týmž advokátem, který vystupuje i v projednávané věci), a dospěl k závěrům, jež stěžovateli nesvědčí (jeho zástupci jsou známy). S tam přijatým řešením se Ústavní soud již dříve ztotožnil, jmenovitě v usnesení ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2762/15. Za této situace postačí na odůvodnění obou těchto rozhodnutí - ve prospěch posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné (viz výše) - již jen odkázat, což - vzhledem k jejich všeobecné dostupnosti - zde Ústavní soud činí. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nález sp. zn. I. ÚS 3438/11 ponechal otázku délky promlčecí doby otevřenou (pro posouzení Nejvyšším soudem, jenž ji vyřešil v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1770/2012), je namístě připomenout, že tam vyslovené závěry na stěžovatelovu věc nedopadají, jestliže rozhodující skutečnosti nastaly před účinností ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Co do námitky zásahu do jemu svědčícího legitimního očekávání (na nabytí majetku v podobě náhrady za nemajetkovou újmu), lze se opět omezit jen na odvolání na názory, vyjádřené v nyní odkazovaných rozhodnutích Ústavního soudu. Totéž platí o stěžovatelem dovolávaných nálezech sp. zn. I. ÚS 819/15 a I. ÚS 723/15, resp. nedostatku jejich průmětu do dané věci. Z uvedených důvodů přikročil Ústavní soud k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání je nicméně zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ústavní soud podle tohoto ustanovení bez jednání usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2015

Jan Musil v. r. předseda senátu