Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky EWE s. r. o., IČ [IČO], se sídlem v [adresa] zastoupené Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. června 2013 č. j. 7 Afs 47/2013-30, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní soud obdržel dne 10. září 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), ve spojení s čl. 13 Úmluvy, a právo na ochranu majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
3. S ohledem na skutečnost, že jak napadené rozhodnutí, tak proti němu směřující ústavní stížnost se zakládají na totožné argumentaci a odůvodnění jako v řízení, jež Ústavní soud vedl pod sp. zn. II. ÚS 2764/13, ve věci stejné stěžovatelky, nebylo nezbytně nutné rekapitulovat předchozí průběh řízení před správními orgány, potažmo soudy, jakož i argumentaci stěžovatelkou uplatněnou.
4. Ústavní soud tedy mohl přistoupit k posouzení obsahu stěžovatelkou uplatněných námitek, přičemž dospěl k závěru, že jí podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak již bylo předesláno výše, odůvodnění ústavní stížnosti i jí napadeného rozhodnutí je svým obsahem zcela totožné jako v řízení, v němž Ústavní soud rozhodl usnesením sp. zn. II. ÚS 2764/13 ze dne 12. 8. 2014 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Třetí senát Ústavního soudu tak za využití možnosti dané mu ustanovením § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., konstatuje, že neshledal důvod, proč by se měl od závěrů učiněných v citovaném usnesení odchýlit, a proto plně odkazuje na obsah jeho odůvodnění.
5. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2014
Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu