Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., zastoupené JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011 č. j. 21 Co 82/2011-492 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 12. 2010 č. j. 50 Nc 65/2010-359, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jejich vydáním došlo k nepřípustnému zásahu do jejích základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
V záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen tamtéž uvedený rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl nezletilý [nezletilý] svěřen do střídavé výchovy obou rodičů, za podmínek specifikovaných v rozsudku, a bylo rozhodnuto o vyživovací povinnosti obou rodičů k nezletilému.
Stěžovatelka nesouhlasí s uvedenými rozhodnutími obecných soudů. V ústavní stížnosti uvádí, že navrhovala více než čtyřicet důkazů k prokázání nevhodnosti symetrické střídavé výchovy, přičemž soud prvního stupně nechal více než dvacet jejích návrhů na důkazy bez povšimnutí. Neprovedení těchto důkazů soud prvního stupně nijak neodůvodnil. Dále stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud bagatelizoval toto pochybení soudu prvního stupně a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné ve smyslu judikatury Ústavního soudu o tzv. opomenutém důkazu. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že v řízení bylo řádně rozhodnuto o veškerých návrzích otce, čímž došlo k porušení ústavní garance rovnosti účastníků řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, avšak Ústavní soud shledal toto její tvrzení neopodstatněné. Tvrzení, která stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, jsou pouze opakováním námitek, jež uvedla již v řízení před odvolacím soudem. Samu okolnost, že soud prvního stupně ani soud odvolací nepřisvědčil její argumentaci, nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch. Smysl ustanovení hlavy páté Listiny spočívá v garanci práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud však neshledal, že by obecné soudy při vydání napadených rozhodnutí porušily ústavní garance práva na spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny.
K námitkám stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že hodnocením důkazů obecnými soudy se může zabývat pouze v případě, když zjistí, že obecné soudy postupovaly libovolně v tom smyslu, že jejich závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud dále připomíná, že obecné soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle § 132 o. s. ř. hodnotí důkazy podle svého uvážení.
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími konstatuje, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Obecné soudy obou stupňů vycházely ve svých rozhodnutích ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavní soud konstatuje, že navzdory tvrzení stěžovatelky z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy velmi podrobně zdůvodnily, jaké úvahy je vedly k rozhodnutí o střídavé výchově v rovnoměrném intervalu a proč tento režim považují za optimální v zájmu nezletilého. Odvolací soud se dostatečně srozumitelně a řádně vyjádřil ke všem námitkám stěžovatelky ohledně provádění a hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Za této situace Ústavní soud konstatuje, že v napadených rozhodnutích neshledal žádný zásah do základních práv stěžovatelky.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatelky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu