Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem v [adresa] proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2011 č. j. 64 EXE 1535/2011-17 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2012 č. j. 20 Co 464/2011-71, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 10. 9. 2013 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení jeho základních práv (zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Napadeným usnesením městský soud nařídil exekuci na majetek povinného (stěžovatele) podle rozhodčího nálezu a pověřil provedením exekuce konkrétního exekutora. Odvolání stěžovatele proti tomuto usnesení městského soudu bylo odmítnuto kvůli neexistenci přípustných odvolacích námitek. Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadených, není třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ji odmítnout.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Za procesní prostředek k ochraně práva zákona považuje jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí (srov. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Tudíž, pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, že v téže věci podal či hodlá podat rovněž dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem podle občanského soudního řádu. Naopak, z obsahu ústavní stížnosti se podává spíše opak, neboť ta uvádí: "Podle poučení obsaženého v tomto usnesení není proti tomuto usnesení dovolání přípustné, takže stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje." Stěžovatel tak vyvolal v Ústavním soudu dojem, že dovolání nepodal a podat nehodlá. Skutečnost stěžovatelova podání dovolání musel Ústavní soud zjistit sám ze své iniciativy, ze spisu městského soudu v nynější věci (srov. č. l. 80); nebylo o něm dosud rozhodnuto. Je sice pravdou, že Krajský soud v Brně v poučení napadeného usnesení uvedl, že dovolání přípustné není. Nicméně stěžovatel dovolání přesto podal. Z toho plyne, že se domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze v rámci dovolacího řízení odstranit. Nelze nikdy a priori s plnou jistotou vyloučit, že Nejvyšší soud posoudí přípustnost dovolání jinak než krajský soud a stejně jako stěžovatel; rozhodnutí Nejvyššího soudu tak v tomto smyslu nelze předjímat. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné. Ústavní soud totiž na straně jedné nemůže rozhodnout dříve než Nejvyšší soud, na straně druhé zase není rozumného důvodu, proč by měl o souběžně podané ústavní stížnosti dále vést řízení a sledovat, kdy Nejvyšší soud rozhodne. Nelze totiž vyloučit, že Nejvyšší soud stěžovateli vyhoví, a proto by se nynější ústavní stížnost stala bezpředmětná. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jím podané dovolání neuspělo, bude moci např. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i dovolací řízení. Ústavní soud není oprávněn odmítnout stěžovatelovu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustné ze zákona), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. Pokud nyní Ústavní soud deklaruje, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Totožně rozhodl Ústavní soud například v usnesení ze dne 3. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 3731/12. Ústavní soud například v usnesení ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4894/12 poukázal na případy v judikatuře Ústavního soudu, kdy ústavní stížnost byla odmítnuta jako nepřípustná pro souběžné podání dovolání, dovolání však posléze bylo odmítnuto jako nepřípustné ze zákona a přesto Ústavní soud ústavní stížnost považoval za včasnou (kupř. usnesení ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1461/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2013
Jan Filip v. r. soudce Ústavního soudu