III. ÚS 2789/15

Odůvodnění

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 15. 9. 2015, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označené rozhodnutí a domáhá se jeho kasace tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na účinný právní prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy.

Porušení výše označených práv spatřuje stěžovatel v postupu soudu prvního stupně, který prý v rozporu s ustanovením § 241b odst. 2 o. s. ř., "neposkytl zástupci dovolatele patřičné poučení, aby již učiněné podání nahradil nebo doplnil vlastním podáním".

Stěžovatel dále uvádí, že napadené usnesení dovolacího soudu považuje za nesprávné a v jeho důsledku i za zasahující do jeho práva na spravedlivý proces, neboť ho prý bez zákonné opory omezuje v jeho přístupu k soudu, který by rozhodl o nápravě nesprávného rozhodnutí soudu nižšího stupně. Podle názoru stěžovatele bylo povinností soudu prvního stupně nejen ho vyzvat k odstranění vady dovolání spočívající v nedostatku povinného zastoupení advokátem, ale současně stěžovateli vysvětlit, že dovolání má doplnit v téže lhůtě prostřednictvím takto zvoleného právního zástupce. Protože posledně uvedeného poučení se stěžovateli v usnesení prvoinstančního soudu ze dne 8. 4. 2015 č. j. KSBR 30 INS 32730/2013-B-32 nedostalo, stěžovatel reagoval na výzvu soudu ve stanovené lhůtě tak, že předložil soudu plnou moc zvoleného advokáta a "text dovolání s rubrikální stranou obsahující ve svém záhlaví údaje o zastupujícím advokátovi, avšak opatřené podpisem samotného stěžovatele pod textem dovolání".

I když soud prvního stupně neshledal, že podané dovolání i po výzvě soudu splňuje podmínky dovolacího řízení, přesto nevyzval zástupce dovolatele k odstranění jeho vady, ale postoupil ho dovolacímu soudu, který dovolací řízení zastavil. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:

U Krajského soudu v Brně je pod sp. zn. KSBR 30 INS 32730/2013 vedeno insolvenční řízení, v němž stěžovatel vystupuje jako dlužník.

Usnesením ze dne 10. prosince 2014 č. j. KSBR 30 INS 32730/2013-B-7 Krajský soud v Brně (dále jen "insolvenční soud") prohlásil konkurs na majetek dlužníka Ing. P. H. (bod I. výroku), rozhodl, že konkurs bude veden jako nepatrný (bod II. výroku), deklaroval přechod oprávnění nakládat s majetkovou podstatou na insolvenčního správce (bod III. výroku) a uvedl, kdy nastávají účinky prohlášení konkursu (bod IV. výroku).

Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka usnesením ze dne 30. ledna 2015, č. j. KSBR 30 INS 32730/2013, 2 VSOL 39/2015-B-19 potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu v bodě I. výroku.

Nejvyšší soud České republiky k dovolání dlužníka usnesením ze dne 30. 6. 2015 č. j. KSBR 30 INS 32730/2013, 29 NSČR 53/2015-B-70 dovolací řízení zastavil. Dovolací soud konstatoval, že "požadavek povinného zastoupení není naplněn jen tím, že si dovolatel zvolí zástupcem advokáta, ale jeho součástí je i to, že dovolání musí být zvoleným advokátem sepsáno. Požadavek sepisu dovolání není dodržen, svědčí-li o jejím podílu na zpracování dovolání pouze údaj v záhlaví dovolání a dovolání je posléze podepsáno osobou bez právnického vzdělání".

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud vychází ve své judikatuře z toho, že není součástí obecné soudní soustavy soudů [čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR], a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu dovolacího soudu při vydání napadeného rozhodnutí, proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nad rámec řečeného lze konstatovat: Stěžovatel namítá porušení základního práva na spravedlivé soudní řízení a cituje ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. Zcela ovšem přehlíží, že právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu je podmíněno tím, že se tak musí dít "stanoveným postupem". Tím je procesní předpis, který upravuje pravidla, za nichž se lze na soud s tvrzeným nárokem, resp. opravným prostředkem obrátit. Pokud tato pravidla nejsou dodržena a jejich nedodržení brání projednání věci, nelze okolnost, že soud řízení zastaví a věcně obsah podání neprojedná, považovat za odepření přístupu k soudu ve smyslu ustanovení § 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel vytýká soudu prvního stupně, že ho řádně nepoučil, jak měl jím zvolený advokát postupovat - doplnit stěžovatelem podané dovolání sepisem dovolání podepsaného zvoleným advokátem. Přitom však stěžovatel zcela přehlíží, že poučovací povinnost soudu má své meze a ty jsou dány zásadou rovnosti účastníků řízení, která je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny. Poučení, kterého se stěžovateli dostalo, tedy aby si ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení usnesení v zahájeném dovolacím řízení zvolil zástupce z řad advokátů a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání, zcela splňuje podmínku řádného poučení ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1, odst. 2, odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") ve vztahu k ustanovení § 104 odst. 2 o. s. ř. Poučovací povinnost soudu se totiž zásadně omezuje jen na poskytnutí poučení procesního charakteru. V projednávané věci poskytnuté poučení stěžovateli, resp. jím zvolenému advokátovi odpovídajícím způsobem zprostředkovalo objasnění toho, jak je nutné postupovat, aby byla splněna jedna z formálních podmínek dovolání. Nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatele, že soud prvního stupně nepoučil stěžovatele náležitým způsobem. Závěrem lze shrnout, že argumentace stěžovatele je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, s nimiž se neztotožňuje. To samo o sobě není způsobilý důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Stěžovatel tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. K tomu by došlo jen tehdy, pokud by mu byla upřena možnost zákonným způsobem domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, či pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. Něco takového však Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal. Důvod, proč se dovolací soud nemohl zabývat podáním stěžovatele a dovolací řízení byl nucen zastavit, byl zákonný, neboť stěžovatelovo podání trpělo vadou ve smyslu ustanovení § 241 o. s. ř. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2015

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu