Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. Ch., zastoupené JUDr. Ing. Janem Kopřivou, advokátem v Brně, Zahradnická 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2009 č. j. 11 Ca 423/2008-43 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2010 č. j. 2 As 82/2009-62, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 29. 9. 2010 se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2009 č. j. 11 Ca 423/2008-43 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2010 č. j. 2 As 82/2009-62. Dle stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36, čl. 14 ve spojení s čl. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze odmítl pro nepřípustnost z důvodu kompetenční výluky žalobu stěžovatelky směřující proti rozhodnutí správního orgánu o neudělení jí víza k pobytu nad 90 dnů za účelem zaměstnání v České republice [§ 70 písm. f), § 68 písm. e), § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního, § 171 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky]. Následná kasační stížnost stěžovatelky byla zamítnuta Nejvyšším správním soudem pro nedůvodnost.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že se Nejvyšší správní soud dostatečně nevypořádal s její argumentací, že správní orgány rozhodovaly libovolně a pohybovaly se mimo meze správního uvážení (uvádí, že v řízení o udělení občanství ČR je přitom soudní přezkum Nejvyšším správním soudem připuštěn). Má za to, že jí nebylo uděleno vízum z neprůhledných a nezákonných důvodů (splňovala přitom všechny podmínky pro udělení víza). Namítá, že i správní uvážení má určité hranice. Poukazuje na to, že právní subjektivitu a lidskou důstojnost má každá lidská bytost a není tedy možné, aby správní orgán postupoval svévolně; stěžovatelka má nárok na férové a spravedlivé zacházení. Je přesvědčena, že v jejím případě došlo k diskriminaci, kdy dle zjištěné statistiky od určitého data správní orgán zamítl žádosti všem žadatelům, kteří měli být zaměstnáni u jednoho určitého zaměstnavatele v ČR, zatímco v předchozím období některým žádostem vyhověl a některým nikoliv; stěžovatelka shledává zaujatost správního orgánu vůči konkrétnímu zaměstnavateli a následný dopad na žadatele (selekce žadatelů dle zaměstnavatele). Vyvrací tvrzení správních soudů, že zákaz diskriminace je akcesorický k jinému právu, a to tím, že dle Mezinárodního paktu o občanských a politických právech je nediskriminace samostatným právem (diskriminaci přitom prokazuje statistikou). Dále namítá, že jí navíc ani nebyly sděleny důvody odmítnutí její žádosti o vízum. K argumentaci správních soudů, že na udělení víza není právní nárok, uvádí, že občan ČR také nemá právní nárok na prominutí daně, jmenování soudcem či odstranění tvrdosti zákona, a přesto v těchto případech soudní přezkum povolen je. Má za to, že tam, kde je to možné, mají být cizinci chráněni stejně jako čeští občané; v daném případě jí tedy mělo být poskytnuto řádné odůvodnění rozhodnutí o neudělení víza. Uvádí rovněž, že státní moc, jejímž zdrojem je lid, má tři složky, proto vyloučení soudní složky (soudního přezkumu) v daném případě představuje útok na základy státní suverenity a de facto legalizaci libovůle správního (exekutivního) orgánu. Má za to, že vyloučení soudního přezkumu je zde v neproporcionálním kontrastu s libovůlí správního orgánu. Shledává také porušení její svobody pohybu a pobytu a práva na výkon povolání dle svého výběru. Uzavírá tedy, že subjektivní právo cizince na pobyt na území ČR sice neexistuje, ale existuje právo na zákaz libovůle státní moci, jež je právem každého.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů., dále jen "zákon o Ústavním soudu", zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu v řízení, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinou ústavní stížností, o níž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou usnesením odmítl (viz např. sp. zn. III. ÚS 2909/09, I. ÚS 38/04, III. ÚS 260/04, IV. ÚS 85/04, I. ÚS 394/06 a další, dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz).
To je významné potud, že se tyto závěry uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, pročež na příslušná rozhodnutí Ústavního soudu zde postačí již jen odkázat.
S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2011
Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu