Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky CML export import s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem v Praze 2, Římská 32, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2012 č. j. 30 Co 121/2012-98, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedeného usnesení, vydaného v řízení o zaplacení částky 3 500 000 Kč s příslušenstvím. Napadeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení soudu prvního stupně o tom, že se stěžovatelce vrací soudní poplatek ve výši 112 000 Kč. Stěžovatelka má za to, že vydáním tohoto usnesení došlo k porušení jejích základních práv zaručených v čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno před účinností zákona č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, měl soud prvního stupně o vrácení předmětného soudního poplatku rozhodnout podle zákonné úpravy účinné v době zahájení řízení, tj. podle zákona č. 549/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, a vrátit jí celý tento poplatek. Dále stěžovatelka namítá nečinnost soudu, v důsledku níž byla nucena zvolit si jiný způsob ochrany svých práv, následkem čehož došlo ke zpětvzetí žaloby. Z uvedených důvodů stěžovatelka nesouhlasí s napadeným usnesením a navrhuje jeho zrušení.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší provádět přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a věc posuzovat z hledisek běžné zákonnosti. Pouze pokud by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán zasáhnout.
Po seznámení s obsahem stěžovatelčiných námitek a jejich konfrontaci s textem napadených usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka jejím prostřednictvím předkládá zcela totožné argumenty, které již uplatnila v řízení před odvolacím soudem a s nimiž se tento soud již vypořádal. Odkaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu, týkající se obecně absence explicitních intertemporálních ustanovení není přitom pro daný případ relevantní.
Z obsahu napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že tento soud se námitkami stěžovatelky, týkajícími se vrácení soudních poplatků, podrobně zabýval. Konstatoval, že názor stěžovatelky nepovažuje za správný, neboť z ustálené soudní praxe platí, že pro posouzení podmínek, za nichž se vrací soudní poplatek za žalobu, je v případě zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby před prvním jednáním rozhodný jen okamžik, kdy došlo k tomuto zpětvzetí. Ke zpětvzetí žaloby v dané věci došlo před prvním jednáním za účinnosti zákona č. 218/2011 Sb., což stěžovatelkou nebylo v odvolání nijak zpochybněno, a proto bylo plně odůvodněno užití zákonné úpravy účinné v době, kdy došlo k tomuto zpětvzetí, tj. podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 1. 1. 2012. Z tohoto důvodu dospěl odvolací soud k závěru, že stěžovatelka má právo na vrácení soudního poplatku za žalobu sníženého o 20 %, jak bylo rozhodnuto soudem prvního stupně.
Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka přehlíží, že odvolací soud se jí uplatněnými námitkami zabýval, přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně polemizuje s jeho závěry. Okolnost, že odvolací soud nepřisvědčil jejím námitkám, stejně jako skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s jeho závěry, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a nelze je považovat za porušení jejích základních práv.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2012
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu