ÚS 29/2000
Ústavní soud rozhodl dne 9. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Z. K., K. K., a M. K., všech zastoupených JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. října 1999, sp. zn. 44 Ca 170/99, a rozhodnutí Okresního úřadu Mělník, okresního pozemkového úřadu, ze dne 10. května 1999, sp. zn. 99/PÚ/1136-2945/V/1/N, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocné rozhodnutí orgánů veřejné moci, totiž rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. října 1999 (44 Ca 170/99-25) a spolu s ním též rozhodnutí Okresního úřadu Mělník, okresního pozemkového úřadu, ze dne 10. května 1999 (99/PÚ/1136-2945/V/1/N) a tvrdili, že označené orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily v jejich restituční věci ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 11 odst. 1, odst. 4 Listiny základních práv a svobod a dále též právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 téže); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud, jako soud rozhodující v režimu správního soudnictví o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, toto rozhodnutí potvrdil, ačkoli pro stěžovatelům nepříznivý výrok, že nejsou vlastníky (blíže označené a popsané) nemovitosti - parcely, není zákonného důvodu. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z ústavního přezkumu bylo předně vyloučit ta tvrzení stěžovatelů, která směřovala proti závěrům dříve jednajícího obecného soudu, dle nichž vedlejším účastníkem (U., a. s., areál K., a. s.,) odvolání podané po zákonem stanovené lhůtě bylo projednáno (s přiměřeným odůvodněním) jako podané včas, a to již proto, že rozhodnutí, v němž k takovému závěru došlo (45 Ca 153/98-61 Krajského soudu v Praze) je pro běh zákonné lhůty pro podání ústavní stížnosti z přezkumu Ústavním soudem vyloučeno [§ 72 odst. 2, § 43 odst. 1 písm. b) zákona]; vývody stěžovatelů a jejich tvrzení v tomto směru jsou proto právně nerozhodné a jako takovými nebylo třeba se jimi zabývat. Ve zbytku odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé sami tvrdí, že obě jimi napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci "jsou věcně nesprávná" a tato svá tvrzení podrobně rozvádí v tom smyslu, že posuzovanou nemovitost jejich právní předchůdci řádně a platně nabyli neintabulovanou kupní smlouvou, kterážto vada pro právní úpravu po roce 1950 byla však zhojena. V naznačených námitkách, byť podrobně rozvedených, které však z podstatné části jsou (opakovanou) polemikou s rozhodovacími důvody orgánů veřejné moci, stěžovatelé přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je přezkum věcné správnosti (či legality) rozhodnutí těchto orgánů z pravomoci Ústavního soudu vyloučen, leč by pro ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce, zejména obecných soudů, byly splněny zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995); existence takových podmínek, které ostatně stěžovatel ani netvrdil, nebyla zjištěna, a proto v intencích již zmíněné konstantní judikatury Ústavního soudu, byla ústavní stížnost stěžovatelů posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z povahy vyložených důvodů, tak z rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. března 2000